Online archiv

Začarovaná třída

Ivona Březinová se už jako malá chtěla stát spisovatelkou. Její sen se vyplnil, když se jí narodily děti. Nyní má na svém kontě celou řadu knih. Povídala jsem si s ní o knížkách pro malé i velké, o rozvíjení fantazie i o kauze související s její knihou Začarovaná třída.

Liberecká Mateřinka oslavila v sobotu 10. března 2012 své 15. narozeniny a opět se ukázala v celé své kráse. Letos se v sále Základní umělecké školy ve Frýdlantské ulici v Liberci sešlo 14 mateřských škol z Libereckého kraje a počet dětí se přiblížil k dvěma stovkám. Kromě libereckých mateřinek Korálek, Beruška a Kamarád jsme se opět přivítali s mateřinkami z Českého Dubu, České Lípy, Hrádku nad Nisou a Hejnic. Děti si s chutí a radostí užívaly svá pódiová vystoupení, která jsou každým rokem originální a doladěná skvělými kulisami, jež děti za pomoci učitelek a rodičů samy vyrábějí. Jsme moc rády, že díky akci, kterou pořádáme, mohou mateřinky ukázat, jak vysokou úroveň má předškolní výchova v naší zemi a jak úžasné jsou děti, když se vedou k tvořivosti a podporuje se jejich zájem o tradice a kulturu. Protože naše škola nejen pořádá a organizuje celý průběh projektu, ale každý rok připravujeme i naše úvodní vystoupení, víme, že „vymyslet“ a připravit s dětmi vystoupení tak, aby z něj byla cítit pohoda, radost, humor a aby diváci viděli, jak si to děti na jevišti vesele užívají, je pro učitelky náročné a vyžaduje to kromě profesního přístupu hlavně lásku a zájem. Díky Mateřince je jasné, že zájem s dětmi pracovat s láskou a nadšením trvá a to je moc dobře. O to víc jsem ráda, že Liberec patří mezi města v republice, která v tomto projektu pokračují, protože díky podpoře nejen našeho města, ale i Libereckého kraje a ostatních partnerů se Mateřince v Liberci daří velmi dobře. Milé kolegyně učitelky, velmi si vážíme toho, že se k nám do Liberce vracíte společně se svými mateřinkovými dětmi, které vychováváte k tvořivosti a ke správnému vnímání světa. Díky za to, že nám pomáháte prezentovat, jak důležitá a skvělá je naše práce a že ji děláme stále ještě z lásky a ze srdíčka a pro ty, kteří to nejvíce potřebují – pro děti. Těšíme se na viděnou za rok!

Po celoročním vnímání přírody pod lupou v projektu Mraveniště jsme odjeli na školku v přírodě do Chvojkovského mlýna nedaleko Jesenice u Rakovníka a strávili tam nádherný týden uprostřed lesů. Již první den se ztratila Knížka Ferdy Mravence, zbyly z ní jen desky a v lese se ztratilo mraveniště i s velkými lesními mravenci. Kdo to měl na svědomí? Mravkolev! Nejdříve jsme se trochu báli, ale pomoc mravenečkům byla důležitější. Proto jsme se snažili naučit mnoho mravenčích dovedností. A tak jsme se starali o mravenčí kukly a miminka (nafouknuté pomalované balonky), učili se létat, hledat potravu, nosit kapky rosy do zásobáren mraveniště a bránit ho před útočnými zrzavými mravenci. Dokonce jsme vykopali past na mravkolva, aby už mravenečkům neškodil. A vyšlo to! Kouzelné prsteny, které jsme každou noc opatrovali, ho pomohly přečarovat na hodného plyšáka. Zvládli jsme postavit nové velké mraveniště podle světových stran a nalezené pohádkové kukly do něj umístit. Přes noc se nám z nich vyklubali kouzelní barevní mravenci, které nám doma připomenou, jak pěkný týden plný písniček a her jsme tu prožili. Tak zase příště, mlýne, a s jinou pohádkou.

Na konci listopadu jsem strávila týden v Turecku na studijní návštěvě financované ze zdrojů Evropské unie v rámci Programu celoživotního učení. Program studijních návštěv je určen vedoucím pracovníkům škol, vzdělávacích institucí a úřadů. Cílem těchto návštěv je výměna zkušeností, získání nových informací v oblasti vzdělávání a navazování přímých kontaktů. Během nich se setkávají odborníci z různých koutů Evropy. Turecko jsem neznala, byla to moje vůbec první návštěva této země. A tak jsem odjížděla trochu s obavami. Už ty ohlasy lidí z mého okolí: „Ty jedeš do Turecka? Sama? Do Turecka?!!!“ Také jsem měla určité předsudky. Návštěva předčila očekávání. Sešli jsme se opravdu z různých zemí Evropy: Česká republika, Španělsko, Litva, Estonsko, Francie. Většina z nás byla řediteli mateřských škol. Tématem naší návštěvy bylo vzdělávání v raném věku, jeho důležitost pro rozvoj dětí nejen ve smyslu získávání znalostí, ale také začlenění do společnosti. Naši hostitelé ze soukromé školy z města Karabuk v severozápadní části Turecka se zaměřili na podporu získávání jazykových dovedností, výuky angličtiny. Byli jsme hosty jejich školy, která patří do sítě privátních škol TED (je jich v Turecku 23). Naši hostitelé nám byli skvělými průvodci i společníky. Za studenty jsou zde považovány všechny děti. I děti v mateřské škole, která je pro děti pěti- až šestileté (povinná školní docházka je od sedmi let). A jak by ne! Děti zde mají – podobně jako u nás na základní škole – učitele na takové předměty, jako je tělesná výchova, věda, umění, angličtina, šachy nebo počítače. Důraz je kladen na angličtinu. Pět hodin týdně v mateřské škole! A pak už se navazuje ve vyšších ročnících základní školy. Atmosféra ve třídách byla velmi příjemná, přátelská, pozitivní. Jen byl znát ostych spíše starších dětí, pokud měly použít angličtinu aktivně. Ale i ten se ztrácel a během týdne si na naši přítomnost ve škole děti zvykly. Občas se samy přišly zeptat, co je zajímalo, případně si ověřit, že se s angličtinou dá domluvit opravdu po celém světě. Byla to oboustranně skvělá zkušenost. S mými kolegy z ostatních zemí jsme porovnávali naše školské systémy, možnosti studia na privátních školách, kvalitu a možnosti státních škol, přístup různých zemí k výuce dalších jazyků. Shodli jsme se na tom, že máme podobné metody a formy výuky, uvítali bychom větší zaměření na výuku cizích jazyků – zvláště jejich aktivní znalost. Rozdíl byl znatelný v počtu dětí na učitele. Ten je u nás nejvyšší. Vzdělávání dětí však u nás začíná velmi brzy. To nám tak trochu záviděli Španělé… Navštívili jsme jen část Turecka. Jeho západní část. Ale všichni jsme odjížděli s podobnými pocity. Turecko se nám ukázalo v úplně jiném světle, než v jakém jsme ho před pár dny viděli. Je to země, která se pro nás během jednoho týdne stala velmi milou, přívětivou, přátelskou. V lecčems inspirativní. Sešli jsme se s kolegy ze země s jinou kulturou, odlišnou tradicí, rozdílným náboženstvím. A našli vlastně velmi podobnou těm našim. Moderní, rozvíjející se, snažící se pro své děti dělat to nejlepší – dát jim vzdělání, vychovat z nich slušné, sebevědomé lidi. To bychom si přáli všichni. Bez ohledu na to, z kterého kouta Evropy či světa jsme.