Online archiv

V krásný sluneční den se na zahradě naší MŠ ve Šluknově uskutečnila oslava Dne Země, kterou jsme přeměnili v soutěživé dopoledne plné radosti, zábavy a poučení. Děti plnily úkoly, které se týkaly ochrany naší planety a znalostí celé přírody. Sesedli jsme se u obrovské namalované makety naší planety a společně za doprovodu kytary si zazpívali píseň Kolik je na světě moří. Děti přivítal vodník, vysvětlil jim důležitost ochrany přírody a seznámil je s tím, co je čeká u jednotlivých zastavení. Potom každou třídu podaroval jezírkem (lavorkem s čistou vodou), o které se jednotlivé třídy musely řádně starat, aby zůstalo vždy čisté. Poté vložil do každého poskládaný papírový leknín, který jako zázrakem ve vodě „vykvetl“, rozevřel se a uvnitř květu ukázal krásné nakreslené přání od dětí z našeho výtvarného kroužku. Děti se rozeběhly po skupinkách k jednotlivým stanovištím, kde se postupně dovídaly mnoho nového, plnily jednoduché, ale i složitější úkoly, vždy však formou hry a zábavy. Snaživé a šikovné byly i úplně nejmladší, ale také děti z naší speciální třídy. Odměnou jim byla spousta legrace a razítko. U „čápa“ v „ptačí říši“poznávaly jednotlivé ptáky na obrázcích a fotografi ích, přirovnávaly „ptačí“ kostičky z LOTA ke správnému druhu, odstranily špatné potraviny z krmení pro ptáčky, kteří u nás v zimě zůstávají, a vhodnou směs vsypaly do krmítek. Ukázaly, jak létá vrána, orel, skáče vrabec a kráčí čáp, zvládly vyjmenovat i několik písní o ptácích a vybranou si zazpívaly. V lese číhal na pytláky s dalekohledem „myslivec“, a proto s velkou radostí přivítal šikovné ochránce přírody, kteří mu pomohli vyčistit les od nepořádku, popovídali si s ním o vhodném a nebezpečném chování, které by mohlo například zapříčinit lesní požár či způsobit to, že se lesní mláďata již nikdy nesetkají se svou maminkou. Připomenuli si, na koho se v případě nesnází obrátit, jak přivolat pomoc. Roztřídili zvířata podle prostředí, kde žijí, prohlédli si zmiji a naučili se pohybové říkadlo Už jsme v lese. „Motýlek“ nechal děti hádat, v jakém prostředí se nacházejí, na výběr měly z několika možností a správně poznaly podle obrázků květů a brouků, že se jedná o louku. Vyjmenovaly jejich názvy, třídily je, vyhledávaly léčivé byliny, určovaly, v jakém ročním období kvetou. Zvládly se i naučit básničku Konvalinka. U rybníka na ně čekal již známý „vodník“, jenž potřeboval pomoci s popletenými zvířátky, která se mu nastěhovala do vody, a on je chtěl přemístit tam, kam správně patří. Ani tehdy děti nezaváhaly a za chvíli bylo vše v pořádku. O kousek dál dokázaly smutnou „studánkovou vílu“ rozveselit tím, že jí pomohly vyčistit studánku znečištěnou skořápkami od oříšků, které tam naházela nezbedná veverka, smějící se na vysokém smrku. A nebylo to jen tak jednoduché, voda byla začarovaná, nikdo se jí nemohl dotknout, a tak se dala vyčistit jen pomocí kolíčků na prádlo. Dále určovaly zvířata, která žijí ve studánce, u studánky, či která chodí k vodě pít. Zaměstnanec v oranžové vestě nenechal žádné z dětí na pochybách, že se jedná o oblíbenou profesi – popeláře! Společně s ním uklidily okolí, popovídaly si o skládkách a znečištění přírody, vzduchu, vody, potřebě třídění odpadů, šetření s vodou ochraně přírody a podobně. Děti poznávaly, z jakých materiálů jsou vyrobené různé věci, potom je měly jako odpad vhodit do správných kontejnerů, odlišených barvou a k tomu určených, což nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled jevilo. I to však nakonec úspěšně zvládly. Děti si užily krásné dopoledne, odměnou jim byla spousta zážitků a malá hračka na památku. A odměna pro nás, učitelky? Smějící se a rozzářené děti! Sluníčkový den všem!

K akcím mateřské školy v Jílovém patří již tradičně asi třikrát do roka společné týdny rodičů s dětmi. V těchto dnech se rodiče, prarodiče, sourozenci, mnohdy i známí rodiny sejdou a společně s dětmi výtvarně tvoří na dané téma. Fantazii se meze nekladou. Domácnosti zavoní lepidlem, stříhá se, piluje, vykrajuje, někde peče, vymýšlí, sestavuje, na řadu přijde často i netradiční materiál, nechybí chuť a elán, mnohdy dojde i na soutěživost. Na závěr se dolaďují detaily a již hrdě a s velkou pýchou donést své dílko do školky ukázat kamarádům a paní učitelce, jak moc se to všem povedlo. Děti s nadšením vyprávějí, jak s rodiči i ostatními doma vyráběly, co všechno dokázaly samy, nebo naopak s čím potřebovaly pomoci. A o to je pravým záměrem těchto akcí. Najít si v uspěchané hektické době plné počítačových her a ostatních médií ČAS. Čas společně si s dětmi sednout a něco vytvořit, zkrátka být spolu. Nejde o to, zda vytvoříte zámek nebo malý domeček, ale jak si to společně užijete. Děti tím dostanou jeden z nejkrásnějších dárků – VĚNOVANÝ ČAS. V říjnovém týdnu jsme pro naše rodiče připravili téma pěkně hranaté neboli krabičkové. Úkol byl jasný, z krabic a krabiček vyrobit domek, dům či domeček. Věděli jsme, že fantazie a šikovnost našich rodičů a dětí je bezbřehá, ale hotová veledíla by nám mohli závidět i páni architekti. A tak v čase podzimních plískanic vznikaly modely snad v každé jílovské domácnosti. Svá dílka mohli rodiče navzájem obdivovat ve vstupních halách budov obou jílovských školek několik týdnů. Ale co s tou nádherou dále? Odložit do sběru, komory, skříní? To nám bylo opravdu líto. Tyto malé-velké skvosty jen tak nechat upadnout v zapomnění. Napadlo nás uspořádat výstavu i pro širší veřejnost. Svůj prostor nám poskytl jílovský zámek. Nebylo vhodnějšího a důstojnějšího místa. První lednový týden jsme se pustili do stěhování modelů a maket ze školky do haly Jílovského zámku. Domečky zaplnily vstupní prostor během dvou hodin. Dalo dost práce a přemýšlení všechny umístit tak, aby byl každý vidět, aby se nikdo necítil odstrčen, aby vynikla všechna krása do nejmenšího detailu. Nakonec se vše zdárně podařilo. Celé město mělo možnost obdivovat šikovnost a píli našich rodičů a v neposlední řadě hlavně dětí. Návštěvníci mohli – jak se psalo na plakátu k výstavě – „zhlédnout unikátní modely a makety domů a domečků od našich předních dětských architektů“. Měli možnost na chvíli se zastavit a obdivovat fantazii, trpělivost a dovednost nejmenších stavitelů, kteří si ovšem v ničem nezadají s těmi velkými. Společné týdny s rodinou se nám velmi osvědčily. Jsou skvělou příležitostí k propojení dění v MŠ a rodiny. Vždyť jen úzkou spoluprací rodiny a školy lze u dětí dosáhnout těch nejlepších výsledků ve vzdělávání, výchově a v přípravě pro školu a život.

Otloukání píšťalky patřilo k oblíbeným jarním hrám dětí v přírodě. Chlapci vycházejí po předehře na bubínek z jednoho ze zadních rohů místnosti po kruhu proti směru hodinových ručiček, poskokem se postupně během prvního říkadla rozmístí po celém prostoru. Říkadlo doprovázíme údery na bubínek na každou dobu. Na poslední slovo říkadla Otloukej se, píšťaličko! – „vyřežem“ – chlapci končí v některé z nižších poloh (například sed na patách, sed zkřižmo, klek na jednom koleni) a zaujímají pozici, ve které se jim bude dobře „pracovat“. V říkadle Huš, huš, huš napodobují pohybem vyřezávání a otloukání píšťalek. Děti by si měly představit hru v přírodě, jde o zcela přirozený pohyb. Říkadlo je možné doprovázet hrou na dřívka.

Jak v tlusté knížce najít, která pohádka je na řadě dnes? Pomůže nám záložka! Dnes si ukážeme, jak vytvořit veselé a barevné pomocníky. Použijeme k tomu stužky a dekorační plsť. Podobně ale můžeme pracovat s barevnými čtvrtkami. Budeme potřebovat dekorační plsť v různých barvách (lze koupit ve výtvarných potřebách), stužky, nůžky a lepidlo na textil. Z dekorační plsti vystříháme květy různých barev a velikostí. Budeme k tomu potřebovat malé ostré nůžky se špičkou. Květy se pokusíme co nejlépe poskládat na sebe. Do jejich středů vystřihneme malá kolečka. Plsť se stříhá velmi dobře, je měkká a tenká. Stužky vyžehlíme a nastříháme na délku potřebnou k založení knížky a na každé straně přidáme ještě asi čtyři centimetry k nalepení ozdoby. Květy pomocí lepidla přilepíme na oba konce stužky. Postupujeme tak, že největší květ přilepíme pod stužku a na stužku přilepíme menší a všechny další včetně středů květů. Tím bude konec stuhy z obou stran zakryt a zároveň lepidlem začištěn, takže se nebude třepit. Stejně postupujeme na druhém konci stužky. Při lepení si můžeme pomáhat špejlí nebo párátkem. Důležité je, abychom použili minimální množství lepidla, aby se nám nevytvořily skvrny na plsti. Záložek si vytvoříme potřebné množství. Nemusíme se držet jen květinových motivů. Můžeme si vytvořit třeba obrázky nádobí a potravin do knih o vaření nebo zvířátka, autíčka, princezny a vláčky do knížek pro děti.

Kluk Petřík měl doma malé akvárium plné rybiček. Měly krásné hřbetní ploutve, které vypadaly jako závoj, a ocásky s výraznými vroubky, jimiž hbitě hýbaly sem a tam. Petřík je měl moc rád a dobře se o ně staral. Každý den jim dával krmení a jednou za týden jim čistil akvárium. Jediné, co si Petřík přál změnit, byla barva rybiček. Byly šedivé a nevýrazné. A Petřík miloval barvičky. Žlutou, červenou, oranžovou, zelenou i modrou. Často viděl na výstavách rybky barevné tak, až oči přecházely. Své rybky měl opravdu rád, a tak by je za žádnou cenu za ty barevné z výstav nevyměnil. Rybky ho měly také rády. Petřík byl jejich dobrý kamarád a byl to hodný kluk. Chtěly mu udělat radost a překvapit ho. Blížily se Petříkovy sedmé narozeniny a rybky se mezi sebou domluvily, že mu zkusí dát dárek. Věděly o rybím skřítkovi Rybulkovi, který uměl rybkám, rybám i rybičkám z potoků, řek, tůněk, rybníků, moří i oceánů splnit přání. Všechny na něj myslely a přály si, aby se objevil. Netrvalo dlouho a Rybulka byl zčistajasna mezi rybkami. Ani mu nemusely říkat, co si přejí, protože to dobře věděl. Také znal Petříka, a tak věděl, stejně jako všechny rybky, že to je hodný kluk. Rybulka totiž plnil přání jen tehdy, bylo-li to pro někoho hodného. O rybkách to věděl také. Připravil si tedy speciální kouzelný štětec, který uměl namalovat cokoli i bez barvy. Zeptal se rybiček: „A jak byste chtěly být barevné?“. Rybičky všechny najednou odpověděly: „Rády bychom byly duhové!“ „Tak se na to podíváme, když duhové, tak duhové,“ řekl Rybulka a vzal si štětec. Potom jednu rybku za druhou namaloval jako duhu. „Přesně takhle jsme si to představovaly,“ řekly rybičky. „Určitě se budeme Petříkovi moc líbit. Ten bude zítra koukat! Rybulko, moc ti děkujeme!“ Byla už noc, a tak o tom Petřík vůbec nevěděl. Neměl ani tušení, co se v jeho akváriu s rybkami děje. Ráno se Petřík probudil do svého narozeninového dne. Šel dát dobré ráno rybkám, ale nevěřil svým očím. „Rybičky, vy hrajete všemi barvami. Já asi ještě spím a celé se mi to jen zdá!“ Promnul si oči a štípl se do ruky. Zjistil však, že nespí a duhové rybky jsou opravdové. „Panečku, tomu říkám krásný dárek k narozeninám! Ale od koho vlastně je? A jak je to vůbec možné?“ Ale nikdo nechápal, jak se mohly rybky tak nádherně vybarvit. To věděly jen rybky a samozřejmě Rybulka. Rybičkové tvoření Děti, nemáte doma také rybičky? A také se vám líbí barvičky? Můžeme vytvořit duhové rybičky, jako byly v pohádce. Budete potřebovat bílou čtvrtku, voskovky, černou tuš, štětec a rozevřenou kancelářskou sponku nebo jiný ostrý předmět. Voskovkou nakreslete na čtvrtku pruh. Další barvou udělejte pruh hned vedle. Postupně pokryjte silnou vrstvou voskovek důkladně celou čtvrtku. Nesmějí vznikat mezery. Pokrytou „duhovou“ čtvrtku přetřete černou tuší. Voskovky musí být zcela překryté a nesmějí prosvítat. K lepšímu přilnutí tuše na mastné voskovky může pomoci i trochu mýdla přimíchaného k tuši. Nechte důkladně zaschnout. Sponkou nebo jiným ostrým předmětem opatrně vyrývejte rybičky. Můžete to zkusit i jinak. Ze čtvrtky si nejprve vystřihněte kruh a poté postupujte stejně. Vytvoříte si tak kruhové akvárium. Vyrývat lze nejen ryby, ale například celé moře (chobotničky, sasanky, šneky, kraby, medúzy, korály, kamínky, řasy a další) nebo rybníky (škeble, raky, kamínky, rostlinky). Rybičky můžete také vystřihnout z barevných papírů a paké je nalepit na modrý papír. A co dál? Tipy navíc Nechte děti, ať přemýšlejí, co by si asi nejvíce přáli sourozenci, rodiče nebo kamarádi, kdyby se v blízkosti objevil skřítek podobný Rybulkovi z pohádky. Zarýmujte si o rybičkách nebo o duze. Například s básničkou Rybička od Josefa Kožíška.

Rodiče samoživitelé, lidé, jejichž práce obnáší služební cesty nebo pracují ve směnném provozu, a třeba také majitelé vietnamských večerek nebo čínských bister. Ti všichni mají občas problém zařídit si hlídání pro své děti. Východiskem z jejich náročné situace může být internátní mateřská škola.

Záchvatovité onemocnění, které známe pod názvem epilepsie, rozhodně není zanedbatelný zdravotní problém. Rodiče předškoláků s touto nemocí se potýkají také s tím, že se jim nedaří dítě umístit v mateřské škole.

Pořádání slavností a oslav neodmyslitelně patří k dění každé mateřské školy. Pojďme se společně podívat, jaké tradice jsou typické pro Španělsko.

Jsou chvíle, kdy školka rodičovskou pomoc či sponzorský dar opravdu uvítá. Co ale dělat v případě, že je to spíš „půjčka za oplátku“ než akt dobré vůle? Jak jednat s rodičem, který si představuje, že školka zajistí jeho potomkovi „nadstandard“, na nějž je z domova zvyklý?

Izolace od vrstevníků posiluje nevhodné chování. Říkají to vědci z Alabamské univerzity v Birminghamu. Sylvie Mrug, Ph. D., sledovala 300 dětí s diagnostikovanou ADHD, po dobu osmi let. Výzkumný vzorek tvořily čtyři skupiny: děti, které dostávaly medikaci, děti, jež docházely na terapii zaměřenou na změnu chování, děti, které dostávaly medikaci a chodily na terapii, a pak děti, jejichž problémy s koncentrací a chováním řešil jejich pediatr. Byly vyšetřeny po ukončení terapie, poté po šesti a osmi letech od zahájení terapie. Zjistilo se, že děti, které jejich vrstevníci nepřijali mezi sebe, ve čtrnácti letech kouří a chovají se delikventně častěji než jejich vrstevníci. O dva roky později byla situace ještě horší. Z toho podle autorky studie vyplývá, že děti s ADHD potřebují mít kamarády. Podle ní by jim s tím měli pomoci jejich rodiče a vychovatelé. Zdroj: uab.edu

Pracuji jako učitelka ve školce. Mám svoji práci ráda, ale v poslední době mám pocit silné únavy a vyčerpání. Ve školství jsem pátým rokem a je to moje první zaměstnání po škole. Do zaměstnání jsem nastupovala s velkou chutí do práce. Školka, kde pracuji, má léta zaběhlý pracovní kolektiv; byla jsem po letech první nová učitelka, nastoupila jsem na místo po učitelce, která šla po třiceti letech do důchodu. Snažila jsem se trochu vybočit z kolejí, které byly ve školce zajeté. Děti moc nechodily do divadla, tak jsem po dohodě s rodiči zařídila, že chodíme každý měsíc na pohádku. Pobyt venku probíhal většinou na školní zahradě, což mi přišlo statické, takže jsem se třídou, kde učím, začala chodit na pravidelné pěší výlety po okolí. Zapojili jsme se do různých soutěží, sbíráme druhotné suroviny, učím děti hře na flétnu… Ohromně mě to baví, ale… Jednak jsem po pěti letech pořád „ta nová“ a kolegyně mě v tom, o co se snažím, moc nepodporují. Říkají, že se přece nemusím přetrhnout, a když bych potřebovala s něčím pomoci, moc se jim do toho nechce. Výsledek je ten, že ve školce trávím spoustu času i po práci, protože prostě nestíhám. A s tím nejspíše souvisí i to, že jsem v poslední době hodně unavená. Už jsem se přistihla i s myšlenkou, že mě děti trochu otravují. Nedostává se mi nových nápadů, mám pocit, že melu z posledního… Četla jsem o syndromu vyhoření. Je možné, že bych po tak krátké době začala být vyhořelá?

Když americký psycholog Howard Gardner přišel v osmdesátých letech minulého století s myšlenkou mnohočetné inteligence, vzbudila jeho práce velký ohlas. Říkal, že k tomu, abychom poznali, jak a na co je kdo chytrý, by nám neměla stačit tužka a papír.