Online archiv

Mezi lákadly v podobě televize, počítačů, mobilů a ostatní rychlé zábavy se dá snadno přeslechnout šustění stránek a klouzavý let očí po řádcích se zdá být příliš pomalý. V tomto souboji nám nejde o vítězství, postačila by remíza. „Existuje spousta faktorů, které jsou pro posouzení nějaké knížky důležité, alespoň pro mne, jako kvalita papíru, barva, celková struktura. A hlavně její vůně. Nemůžu se seriózně začíst do knihy a necítit její vůni. Bylo mi vysvětleno, že na veřejnosti se to nesluší. Tak se to snažím dělat skrytě. Dost rychle zapomínám názvy děl a jména autorů, ale docela dobře si pamatuji texturu papíru, vůni, ořízku, barvu desek a podobně. Tyhle věci jsou skutečně identifikační prvky a v mých očích tvoří identitu knihy mnohem víc než její název a autor," říká Josef Schovanec, autor knihy O kolečko míň aneb Můj život s autismem.

Říká to áětský psychiatr prof. Michal Hrá I Íčka z pražské Fakultní nemocnice v Motole. Autismusje poálejeho názoru přeáevším sociální porucha, která může být různě závažná. Tento rozhovor je první ze série jubilejních interview s autory a ilustrátory Portálu.

V jednotřídní mateřské škole na malé vesnici začíná všední pracovní den. Jako první, krátce před sedmou hodinou ranní, včera i dnes se svou maminkou, která tráví čas na mateřské dovolené a do práce tedy dnes a ani zítra jistě nepospíchá, vchází do šatny dvouletý Matýsek. Chlapec již při vstupu pláče, vzlyká, zmateně pobíhá, natahuje ruce k mamince a žádá si její objetí. Ta z něj umanutě svléká oblečení a plní jím skříňku, utírá mokré oči a nos a přitom dítěti neustále melduje vysněný bezchybný scénář, jak ji dnes synek překvapí, nebude plakat, postaví letadlo, sedne si ke stolu, vypije čaj, půjde sám na záchod a stáhne si slipy a punčošky a bude si hrát s Aničkou od sousedů... Maminka předává vzpínajícího a naříkajícího synka paní učitelce se slovy „musí si zvykat", mezi dveřmi ještě v rychlosti podává plyšového méďu, který by měl suplovat dnešní bolestné odloučení, a mizí. Vřískající „školáček" eskortuje paní učitelku na židli, méďu odmítá, umíní si místo v jejím klíně a od pláče nepomůže ani laskavé a chlácholivé slovo učitelky a slib, že maminka již určitě brzy přijde.

Reaguji na informaci z lednového čísla týkající se povinné předškolní docházky poslední rok před nástupem do školy. Naprosto souhlasím, aby tato povinná docházka byla zavedena, jen mne mrzí, že to má trvat ještě dva roky.

Mření názoru na povinný poslední ročník mateřské škole, členky APV chápou, že je potřebné dosáhnout toho, aby do mateřské školy HM 7P sociálně slabého prostredí.