Jak zvládnout návrat z domácí izolace

Po oznámení, že se 12. března zavírají všechny školy vyjma mateřských, se neradovalo jen minimum žáků. Velmi brzy však měli zjistit, že nepůjde o mimořádné prázdniny, ale o přesun výuky do jejich dětských či obývacích pokojů, v níž hlavní roli začaly hrát digitální technologie. Role bezprostředně přítomných učitelů-krotitelů se měli zhostit rodiče, zatímco pedagogové se, stejně jako všichni spolužáci a kamarádi, přesunuli do virtuálního světa. O to, jak žáci tohle období prožívali, se zajímali psychologové, Česká školní inspekce, preventisté, ale i školy a někteří jejich zřizovatelé.

Od řádu k anarchii

Obecně se ukazuje, že nejmenším problémům jsou vystavené děti v rodinách, kde jsou vzájemné vztahy mezi partnery i mezi dětmi v pořádku. Zejména pokud jsou rodiče schopni se dětem kreativně věnovat, hrát si s nimi a rozvíjet jejich zájmy.

Vzhledem k výuce je významným benefitem dostatečné IT vybavení domácnosti a čas, ochota a schopnosti rodičů více či méně dětem asistovat při učení. Podle zjištění ČŠI, která v dubnu oslovila pět tisíc základních a středních škol, bylo bez on-line komunikace se školou 11 % žáků z neúplných ZŠ (nemají druhý stupeň) a 16 % z úplných ZŠ. Většina těchto žáků se nakonec ale nějakým způsobem do výuky zapojila, 35 % škol dokázalo zajistit alespoň částečně on-line výuku pro všechny. 

Virtuální classroomy pomáhají dětem strukturovat čas. S přibývajícími týdny izolace to ale v nejedné rodině začínalo jiskřit v domácím učení, které se odehrávalo bez účasti virtuálního pedagoga. Ředitelé škol předpokládali, že rodiče se musí s dětmi na prvním stupně učit 1–2 hodiny denně, u starších dětí zhruba hodinu, rodiče ale mluví minimálně o 2,5 hodinách denně, jak zjistil výzkum PAQ Život v pandemii. A v on-line anketě České pobočky UNICEF uvedlo 46 % dětí, že učením tráví víc času než při každodenní docházce do školy.

Psycholog Radek Ptáček upozorňuje: „Žádný rodič nemá takový respekt jako učitel. V prvních týdnech to možná šlo a učit se s mámou nebo tátou mohlo být oživení. Ale po dvou měsících děti přestávají vnímat nutnost odlišování částí dne, dodržování i sebelepších rozvrhů. Rodiče k tomu začínají být vyčerpaní. V prvních týdnech karantény jsme si říkali, jak je nutné mít plán a dodržovat ho. Mnoho rodičů, které znám, to tak mělo a byli pyšní, jak jim to pěkně šlape. Dnes jsou vyhořelí, často na pokraji sil a doma vládne anarchie. Děti tráví hodiny u počítače a tabletu, učit se odmítají, vznikají konflikty.“ 

Pomineme-li další souběžné povinnosti rodičů (home office, domácnost atd.) či jejich schopnost vysvětlit látku, faktem zůstává, že děti zvyklé na roky docházky do mateřské a základní školy silně vnímají rozdíl mezi svým domovem a školou jako institucí s jejími rozvrhy, pravidly a řády. Uvědomují si rozdíl mezi rodičem a kantorem, který když už se netěší autoritě neformální, má tu formální, díky níž může žákovi leckdy pěkně „zatopit“. 

Rodič, který se bez přípravy stává učitelem, dost těžko skočí do odlišné role vůči vlastnímu dítěti. A navíc ani nemá po ruce nástroje jako poznámka za nevhodné chování, pětka za nesplněný úkol či výhrůžka zhoršenou známkou z chování. Děti vědí, co si mohou vůči rodičům dovolit, co na ně zabírá a co by se patrně s velkým úspěchem nesetkalo ve škole – a samozřejmě to použijí. Což ovšem neznamená, že by byly vítězi domácích tahanic kolem učení. I ony jsou dlouhodobou nezvyklou situací frustrované.

Co dětem chybí?

S přibývajícími dny izolace chlapcům a děvčatům napříč světem chyběly sociální kontakty, ukazuje například mezinárodní průzkum, v němž děti malovaly to, co jim schází. Na obrázcích se objevovali babičky a dědečkové a další členové širší rodiny, které nebylo možné navštívit. S rostoucím věkem respondentů začalo přibývat obrázků spolužáků, kamarádů, party, se kterou se dá hrát fotbal…

V Plzeňském kraji se tým Krajského akčního plánu on-line dotazoval středoškoláků, jak současnou situaci zvládají. Na otázku, co vám nejvíc chybí, odpovědělo 32 % z 9700 žáků, že nejvíc postrádají spolužáky, 15 % chybí možnost diskuse a 9 % učitelé. 

Učitelé, rodiče i žáci si chtě nechtě zdokonalili své digitální kompetence, na druhé straně se ale jasně ukázalo, že sebedokonalejší on-line prostředí osobní setkávání natrvalo nenahradí. Chatování, Skype ani další prostředky digitální komunikace se dlouhodobě nevyrovnají bezprostřednímu vrstevnickému kontaktu, spoluprožívání, sdílení z očí do očí, partě kamarádů, která se sejde naživo se vším tím vtipkováním, vzájemným hecováním, předváděním se a s možností okamžitě číst řeč těla a dostávat hned verbální i neverbální zpětnou vazbu. 

Psycholog Radek Ptáček na otázku, zda lze dítěti něčím nahradit vrstevnický kolektiv, odpovídá: „Jsou věci, které v životě ničím nahradit nelze. Je to stejné, jako kdybyste se ptala, čím lze nahradit kyslík nebo vodu. Ničím. Stejné je to s kolektivem, zvláště v dětském věku. Jeden ze základních vývojových úkolů dětského věku je socializace. To bez kolektivu nejde. Děti bez možnosti být s vrstevníky po dlouhou dobu, zvláště děti různě zanedbávané a týrané, jsou ve schopnosti vycházet s druhým a vytvářet vztahy doslova omezené na celý život.“

Zvlášť zranitelné…

Odborná společnost pro prevenci rizikového chování upozornila na další souvislosti nouzového stavu: pro některé děti může být čas strávený ve škole tou klidnější a předvídatelnější částí dne, o níž najednou na celé týdny přišly. Jde zejména o děti, které se v napjatém rodinném prostředí snaží nebýt rodičům na obtíž, o děti vystavené hádkám rodičů, které může domácí „ponorka“ ještě zhoršit, nebo ty, jež jsou svědky či oběťmi domácího násilí. Eskalaci napětí mezi partnery, rodiči a dětmi i mezi sourozenci navzájem v době nouzového stavu řešily některé děti ještě větším uzavřením se do virtuálního světa – se všemi negativními důsledky, které toto prostředí přináší. Odborníci referují o nových případech kyberšikany, sextingu, ale i sebepoškozování.  

V náročnější situaci se ocitly také děti, v jejichž domácím prostředí vládly a možná stále přetrvávají, nebo dokonce sílí obavy o zdraví vlastní nebo ohrožených členů rodiny či nejistota spojená s ekonomickým a existenčním zajištěním.  

Zapomenout bychom neměli ani na žáky, kteří nemají pro výuku na dálku příliš dobré podmínky – o počítač či notebook se střídají se sourozencem, nemají dostatečně chytrý telefon ani dost spolehlivé připojení k internetu. A také na žáky, jimž rodiče nebyli z nejrůznějších důvodů schopni tak intenzivně pomáhat – zdaleka nemusí jít jen o žáky žijící ve vyloučených lokalitách, pro jejichž rodiče nepředstavuje školní docházka a vzdělání nijak důležitou hodnotu. Času a energie nazbyt rozhodně neměli ani rodiče pracující ve zdravotnictví, sociálních službách, v obchodech apod. 

Co můžeme čekat?

Žáci, kteří nebyli vystaveni příliš dramatickým podmínkám, by se neměli vrátit z domácí izolace psychicky poznamenaní, zvlášť když se sejdou ve třídách ještě v červnu. Přesto nelze vyloučit vyšší podráždění, frustraci a stres, které mohou být způsobené negativními zkušenostmi předchozích měsíců. Jsou to zejména:

•  problémy rozlišovat mezi povinnostmi a volným časem v době výuky na dálku

• nuda, nemožnost věnovat se oblíbeným aktivitám, ponorková nemoc v domácnosti;

• vztek, pocit bezmoci a ztráta motivace spojené s neschopností ovlivnit chod věcí, naplánovat si sám svůj čas a mít prostor pro sebe;

• obavy ze zvýšených nároků po návratu do školy, protože bude potřeba „všechno dohnat“.

Zmíněný stres a frustrace se mohou ve třídě projevit například agresivním chováním. Někteří žáci mohou reagovat vystrašeně a úzkostně, zvlášť pokud byli celé týdny v podobně emocionálně nastaveném rodinném prostředí. V každém případě se však dá očekávat, že se vrátí vyhladovělí spíš po kamarádech a povídání si s nimi než po učební látce.