HRANIČNÍ FILMY: rizika a limity filmových poruch

Asociální antihrdinové?

Porucha nebývá vždy přímo pojmenovaná, leckteří filmaři totiž problému nemusejí úplně přesně rozumět; pouze na základě zkušeností s lidmi s tímto osobnostním uspořádáním jsou schopni vyprofilovat specifické postavy. Jak se takové uvažování projevuje v konkrétních filmech? Na úvod musíme připomenout, jak nevhodné je diagnostikovat lidi, které jsme naživo nikdy neviděli – což pro filmové postavy, o nichž dostaneme jen velmi kusé informace, platí samozřejmě dvojnásob. Ale když už teď víme, co nemáme dělat, pojďme se do toho společně pustit. Na internetu najdete přehršel článků s výčtem filmů, které nejlépe zobrazují libovolnou psychiatrickou diagnózu – a hraniční porucha mezi nimi samozřejmě nechybí. Při bližším pohledu na nejčastěji zmiňované snímky však oko zkušeného pozorovatele lidské mysli musí zbystřit: něco tu nehraje. Americké psycho (2000), Sviňák (2013), Drahokam (2019) či Osudová přitažlivost (1987) – opravdu jsou thrillery o narušených zabijácích tím pravým obrázkem o tomto osobnostním uspořádání? Hrdinové (či spíše antihrdinové) těchto filmů určité symptomy spojované s hraniční poruchou skutečně vykazují – nefunkční vztahy, emoční nestabilitu či závislostní sklony. Tepající thriller Drahokam představuje neurotického klenotníka s tváří Adama Sandlera, jenž se nedokáže vymanit z posedlosti gamblingem, ale navzdory toxickým vztahům se svým okolím je frenetické tempo snímku spíše zobrazením ADHD či panických atak. Ústřední antihrdinové satirických thrillerů Americké psycho či Sviňák mají vystihnout spíše civilizační patologie a posedlost konzumem, než aby se snažily vykreslit nitro svých postav. Ačkoli je nálepkování těchto psychologicky nepříliš prokreslených figur v zásadě nesmyslné, leckdy se jedná o atraktivní způsob, jak vytvořit zdání větší hloubky postavy a potažmo i celého snímku. Oblíbená herečka Glenn Close, která ztvárnila patologicky zamilovanou násilnici v thrilleru Osudová přitažlivost, po letech v jednom rozhovoru přiznala lítost nad tím, jak snímek přispěl ke stigmatizaci lidí s hraniční poruchou. O něco lépe na tom jsou filmy Věčný svit neposkvrněné mysli (2004), Narušení (1999), Zrůda (2003) či seriál Šílená bejvalka (2015–2019). Ovšem i tady musíme počítat s uměleckou licencí, leckdy možná až nezáměrnou. Drama Narušení pojednává o hospitalizaci mladé dívky v podání Winony Ryder.  V léčebně se spřátelí s ještě vyhrocenější Lisou, kterou hraje Angelina Jolie. Postava Lisy v důsledku ztělesňuje určité charakteristiky hraniční poruchy ještě lépe nežli hlavní hrdinka Susanna (navíc ve filmařsky atraktivní kombinaci s antisociální poruchou). S podobně kombinovanou diagnózou se ve svém skutečném životě potýkala i Aileen Wuornos, bývalá prostitutka a sériová vražedkyně. Ve filmu Zrůda ji ztvárnila pečlivě namaskovaná (a Oscarem odměněná) Charlize Theron. Sci-fi romantika Věčný svit neposkvrněné mysli pojednává o hrdince, jež si vystačí i bez přímo pojmenované diagnózy. Clementine, kterou věrohodně zahrála Kate Winslet, však prozrazuje složitá vztahová minulost, výstřední vzezření, impulzivita a náladovost i nezralá emoční regulace. Scenárista Charlie Kaufman se tak tématu chopil tím zřejmě nejlepším způsobem. Nepotřebuje diváky ohromovat vyrešeršovanými psychiatrickými znalostmi, stejně tak se vyhýbá i definování postavy skrze jednu vlastnost (v tomto případě psychickou poruchu); namísto toho využívá charakteristiky, jež každý z nás zná ze svého okolí, díky čemuž se na postavu nešťastné mladé ženy dokážeme snáze naladit. Představíme si její vnitřní boj, který dovedeme docenit i jako hlavního hybatele příběhu o lásce a vyrovnávání se s bolestí. Podobně citlivých zpracování se téma hraniční poruchy dočkalo třeba ve snímcích Flower (2018), Třináctka (2003), s určitými výhradami jmenujme i díla Vítejte u mě (2014) či Prozacový národ (2001). V těchto případech se nejedná o filmy, které by byly výrazné či úspěšné samy o sobě, ovšem jako neokázalá drobnokresba postav se specifickým vnitřním světem mohou dobře posloužit. Bohužel se tyto menší produkce k většině lidí nedostanou, a tak se veřejné mínění utváří spíše na základě jiných děl, jejichž divácká atraktivnost jde často ruku v ruce s psychologickými nepřesnostmi.

Film není realita

Pokud jste viděli některé z výše zmíněných snímků, možná dokážete i bez znalostí psychopatologie syntetizovat klíčové prvky hraniční poruchy osobnosti: problémy s regulací emocí, jejich rozkolísanost a intenzita, depresivní či úzkostné stavy, záchvaty hněvu, vychýlený sebeobraz, časté sebepoškozování či zvýšené riziko rozvoje závislostí (ať už látkových, či vztahových). Různé filmy dovedou všechny tyto aspekty vylíčit, nikdy je však nezachytí v takové šíři a hloubce, aby byly opravdu věrné, a snad i spravedlivé. Je totiž třeba mít stále na paměti, že filmaři obvykle nejsou ani tak psychologové jako spíš... filmaři. Poutavému příběhu a jeho atraktivnímu podání bývá zobrazení reality podřízeno; ostatně není náhodou, že se svého času o něčem nerealistickém říkalo, že by se to „mohlo stát leda tak ve filmu“. Fascinujícím příkladem dolování realističnosti ve fantaskních světech je přisouzení hraniční poruchy Anakinu Skywalkerovi z Hvězdných válek – ano, dokonce ani nejikoničtější záporák všech dob Darth Vader se v předaleké galaxii neschoval před diagnostickou nálepkou. V posledku bychom si tedy měli dokázat udržet hranice především my diváci – konkrétně hranice mezi fikčním světem a realitou. Úkolem filmařů je připravit nám fascinující zážitky, vybudované kolem věrohodné iluze skutečnosti, avšak umělecká licence stojí až na prvním místě. Jak se říká, pravda nesmí stát v cestě dobrému příběhu – snad nejpregnantnějším potvrzením tohoto výroku je romantická tragikomedie Terapie láskou (2012), jež bývá mezi laickou veřejností zmiňována jako jeden z filmů, které v nedávné době dostatečně citlivě vykreslily úskalí psychických poruch. Volba stigmatizovaných lidí s bouřlivým vnitřním životem jakožto hrdinů hollywoodské romantiky je samozřejmě chvályhodná, samotné provedení však výrazně pokulhává. Diagnóza postavy Bradleyho Coopera je ve snímku sice zmíněná, do skutečné bipolární afektivní poruchy má však hodně daleko, zatímco o hraniční poruše mladé vdovy, kterou si zahrála Jennifer Lawrence, se nemluví, přestože její podání (také oceněné Oscarem) dává mnohem větší smysl. Každopádně však překvapí, že duševní patálie obou figur se ve druhé polovině snímku téměř rozplynou – to když neúprosná dramaturgie snímku zavelí, že je potřeba ustoupit vzorcům žánru romantické komedie. A to je právě typické – málokdy si film dovolí být důsledný v zobrazení symptomů na úkor dramatičnosti děje. Jako filmoví diváci toužící po emocionálním prožitku to můžeme kvitovat, ale z pozice odborné veřejnosti si musíme uvědomit, jaké medvědí služby se tyto zdánlivě angažované snímky dopouštějí. Právě terapeuti, psychiatři a kliničtí psychologové musejí následně bojovat se stereotypy, jež filmy vytvářejí – ačkoli původním záměrem paradoxně leckdy bylo proti těmto stereotypům vystoupit.