Blízkým i všem, kteří chtějí být nablízku

Jak se to stalo?

Emoční nestabilita vzniká spojením dvou faktorů. První je biologický – vrozená dispozice. Druhý faktor je psychosociální zátěž v dětství. Základem zdravého vývoje je pevný a bezpečný vztah s matkou či pečující osobou v raném dětství. Z tohoto vztahu čerpáme do života základní jistotu, že svět je dobré místo. Taková jistota postupně umožní zažít matku i jako osobu, která ne vždy uspokojí mé potřeby. Zažít ji také jako osobu vyžadující nebo konfrontující. Následně obě zkušenosti integrovat. Spojit zážitek bezpečí i konfrontace s jednou osobou. Pokud je bezpečný vztah s matkou nějakými okolnostmi narušen, dochází ke štěpení zkušeností. V symptomech se projeví tzv. černobílým viděním světa i vztahů. Dalším vývojovým faktorem v dětství je validizace – potvrzení. Když v rodině dítě zažívá potvrzení své hodnoty, svých emocí, sama sebe, zažívá pocit „mohu být takový, jaký jsem“. V nepotvrzujícím prostředí se dítě setkává s extrémními reakcemi na svou komunikaci prožitků, vyjádření emocí či chování. Vyjádření dítěte není přijímáno, ale shazováno, bagatelizováno či trestáno. Dítěti mohou být přisuzovány emoce, které nepociťuje. Důsledkem je neschopnost pojmenovat vlastní emoce a pracovat s nimi. Jedinec se snaží emoce stále kontrolovat, ale neví jak. Nezvládá zátěžové situace. Nakonec si nepotvrzující reakce okolí zvnitřní a zažívá pocity studu za vlastní emoce, sám je devalvuje či vyžaduje jejich potvrzení od ostatních. Extrémním způsobem se na narušení těchto procesů může podílet traumatizace týráním, zneužíváním či zanedbáváním. Nicméně i přes upřímnou snahu rodiče mohou životní okolnosti, vlastní osobnostní dynamika či naučené vzorce chování proces vývoje narušit. Přehnaná snaha zajistit dítěti „ideální dětství“ se paradoxně může na rozvoji emoční nestability také podílet.

Nenávidím tě, neopouštěj mě

Rodičům... 

Hraniční porucha osobnosti - Zkušený německý terapeut Hans-Peter Röhr se ve své knize osobitým způsobem zabývá vznikem této poruchy, jejím průběhem a naznačuje možnosti jejího překonání, a to jak v terapii, tak svépomocí.

Nejde o to dohánět v adolescenci, co se nepovedlo v dětství, ale poskytnout to, co vaše dítě potřebuje právě nyní. Zeptejte se ho, co to je. Zkuste změnit sebe a svůj postoj k životu. Nemějte strach. Není to za trest. Je to velká příležitost vyrůst a zvýšit kvalitu svého bytí. Buďte autory svého života. I vaše děti se o to snaží. Základním kamenem moderní léčby je síla přítomného okamžiku. Už jste slyšeli o mindfulness – všímavosti? Je to zaměření mysli na přítomný okamžik. Naše mysl bloudí kdesi v minulosti. Co bylo špatně, mělo být jinak. A zároveň utíká do budoucnosti. Katastrofické scénáře, obavy, příběhy úspěchu i neúspěchu. Všechny ty myšlenky na minulost a budoucnost v nás vyvolávají negativní emoce, které způsobují emoční utrpení. Jenže minulost už byla. Budoucnost, ta ještě není. Tvoříme ji právě nyní. Pokud tedy zrovna naše mysl nebloudí někde jinde. Bohužel nám přítomný okamžik často uniká. Nežijeme ho a nebudujeme svůj vlastní život. Jedině v přítomném okamžiku můžeme být plně v kontaktu se svým bytím a plně zažívat radost či smysluplnost života. A co je důležité, jedině v přítomném okamžiku dokážeme plně prožívat vztah k blízkému člověku, tedy i ke svému dítěti. Mindfulness není primárně léčebná metoda. Je to velmi starý způsob zacházení se sebou. Dá se říct, že naše doba je „hraniční“. A lidé s hraniční poruchou nesou svědectví o tom, co je v životě opravdu důležité. Jsou to vztahy k lidem, ke světu, k sobě, ke svobodně zvoleným osobním hodnotám. Učte se být v kontaktu se svými emocemi. Ucítit je, poznat je. My nejsme naše emoce. Emoce jsou naší součástí, naším nástrojem, na který se učíme celý život hrát. Máme ještě druhý nástroj, rozum. Ale emoce jsou silnější. Jen když jsme si jejich síly vědomi, můžeme dobře zacházet i s rozumem. Když mohu emoci zažít, tak ji také mohu odžít. Když ji nechám přijít, může odejít. Když se emoce bojíme, bráníme se jí, potlačujeme ji, nekončí. Stále trvá a způsobuje rostoucí napětí. Utrpení je právě to napětí. Každá emoce jednou skončí. Žádná neroste donekonečna. Přeju vám zažít tu zkušenost. Nechat přijít bolestivou emoci. Přijde, ucítíte ji, odejde. Možná se ještě několikrát vrátí, ale už bude slábnout. A pak přichází úleva, radost a svoboda. Mindfulness je dovednost, kterou je třeba trénovat. Přála bych vám vidět rozzářené oči mladých lidí, kteří právě zažili, že nebudou celý život trpět. Podpořte vaše děti v léčbě. Pomozte jim najít psychoterapeutický program. Často je třeba čekat na volné místo. Opravdu se to vyplatí. Vydržte. Bude třeba i dlouhodobá individuální psychoterapie. Buďte trpěliví. Zlepšení se někdy střídá s propadem. Ten je třeba brát jako zkušenost, příležitost se učit a zpevnit získané dovednosti.