K problému závislosti

Smrt je téměř jistá, život se stává náhodou. Je mladý a na počátku života, nic pořádně nepoznal. Ztrácí všechny jistoty, včetně Boha, pochopí nesmyslnost své situace, do níž byl vržen neznámými mocnostmi. Když je absurdita dovršena a vyšší již nemůže být, pak se stane, že toto dovršené transcenduje „do pozadí“, které tuto nesmyslnost ukazuje, které ji vpouští do zjevu, fenomenalizuje ji jako ukončenost. A to je právě okamžik, kdy podle starých Řeků do mysli vstupuje bůh války Áres, a voják je připraven k boji. Proč? Protože v tomto okamžiku se přestává bát o svůj život. V takové chvíli je voják jinde, už se nevztahuje k referentu Země ve smyslu planety, už nečerpá svůj životní smysl z překonávání odporu Země, které nazýváme prací. V tomto okamžiku je jeho život řízen referentem Druhé Země, jak říká Patočka, samotným absolutnem, bytím. Podmínkou pro tuto proměnu je otřes Země, v němž se referent druhého životního pohybu zatřese. Pokud se totiž referent zatřese, přestává být zdrojem, z něhož prýští smysl života. Voják nyní čerpá smysl svého života z třetího referentu, tj. z bytí samého. Ztratil všechny jistoty. Jeho duše je plná prázdnoty. Když dvě věci jsou totéž, stávají se jednou věcí. Aniž to voják výslovně o sobě ví, stává se bytím samým; pak už život není tím nejvyšším. Pak už nemá strach, je  jinde. Co tím chceme říci? To, že současný člověk se potácí v každodennosti beze smyslu, je cloumán neustálými atakami toho, co je tzv. „in“, od nejrůznějších youtuberů, kteří se pokládají za nejmodernější a smělý pramen životního smyslu. Mládí získává privilegium z toho, že je mladé. Mezi námi je spousta zoufalých hledačů zakotvení.

Bez kořenů, k nimž se můžeme vracet jako k absolutnímu zřídlu toho nejhlubšího v nás, se prostě žít takřka nedá. Proto lidé téměř zběsile hledají, na co se zavěsit, z čeho sytit opakující se potřebu jistoty své existence. Většinou se za svou snahu hluboce stydí, protože „in“ je prostě jen a jen prezentace síly. Žijeme v době, kdy se mezi politiky dostávají velmi často herci, to nám něco naznačuje. Pravý zdroj rozhodování přichází od něčeho jiného, od toho, co není vidět očima, a těmto skrytým mocnostem vyhovuje role nezralých fíků (Machthabern lieben die Jugend! Machthábři milují mladé, citát Heideggerův opakující se na mnohých místech jeho obrovského díla). Spousta mladých a starších, i nejstarších, hledá útěk od nesnesitelnosti této přítomnosti v umělých chemických světech, v drogách, alkoholu, slávě, moci, sektách, v povrchně interpretovaných východních naukách atp. Kdyby byl současný člověk spokojenou bytostí, neupadal by do závislosti, zjednodušeně řečeno. Je čas mluvit o návratu k pramenům, ke svému poslednímu, vnitřnímu prameni. 

A zde je překážka. Kolem nás je mnoho násilí a je takové, že jako násilí nevypadá, protože se ukazuje jako banalita, jako pouhý trochu trapný epifenomén (průvodní jev) pokroku, kterého jsme účastni. Na to přišla Hannah Arendtová v Jeruzalémě, když pracovala jako dopisovatelka amerických deníků, kterým odevzdávala zprávy o soudním přelíčení s Adolfem Eichmannem (nacistický zločinec, dopadený v Jižní Americe Mosadem  a přivedený před soud do Jeruzaléma; (1960–1962).  Ano, moderní zlo nevypadá jako zlo. Je maskované  moderním mýtem pokroku a daně, kterou musíme  za tento pokrok zaplatit. Tady můžeme hledat tu  nevyhnutelnost provázející naši každodennost, tj. potřebu  na něčem viset, záviset, mít jistotu, do níž se proměnila pravda v souvislosti s karteziánským obratem. Svět, v němž žijeme svůj vyměřený čas, není tak dobrým světem, proto se tak úporně přemlouváme k pozitivnímu myšlení. Je třeba pustit k sobě to, co je pravdou. Pokud lidé nebudou mít pevnou půdu pod nohama a někde v hloubce bude jen pohyblivý písek, který hrozí utopením a zadušením, budou z toho vždy nepokoje pod kůží, jež nelze přesně pojmenovat, a my budeme utíkat do závislostí. Nestačí závislosti zkoumat jen z ontických předpokladů, což se běžně dělá ve všech ontizujících (ta onta v řečtině  jsou jsoucna v prostoru a v čase), tj. empirických vědách, to je trochu zbytečná a fiskálně náročná cesta, jak závislosti zničit docela. Kořeny tohoto fenoménu jsou ontologické.  Je třeba rozumět celkům, které nejsou předmětné, proto tu nestačí věda, která je jen popisem kontrolovaným  metodology. Závislosti jsou útěky od nesnesitelnosti této nejistoty, která provází naše existence. Tato nejistota se týká  samotného bytí, proto jen vědy nám zde nepomohou. Je téměř nemožné vymanit se ze závislosti, pokud zajde příliš daleko. A takových lidí je tisíce a vidíme je kolem sebe. Z alkoholické závislosti se nikdy nevyléčíme, jsme jen nepijícími alkoholiky. Nemáme téměř žádné prostředky, jak měnit lidskou vůli, která je hluchá k požadavkům rozumu. Ani strach ze smrti mnoho lidí nezasáhne natolik, aby se vzdali alkoholu. Stejně tak s anorexií, tato nemoc je odmítáním vstupovat do světa prostřednictvím svého těla,  je to nemoc ontologická, hluboká. Nepřijímání potravy je  pouze podstatný průvodní jev; nic víc. Už to, že člověk je dnes nucen ukázat se  prostřednictvím výkonu, je jen projevem ontologického fenoménu přemocňování (německy „die Übermächtigung“, obtížný překlad), což je nutný důsledek  toho, že podstatou bytí v našem eónu (filozofický výraz  pro označení epochy ve filozofii) je vůle k moci. Ta se ukazuje neustálým přerůstáním sebe samého ve vlastních  výkonech. To je totiž jediný důkaz toho, že existujeme, že prostě jsme. Zapomněli jsme myslet do hloubky, jen počítáme povrchy a získáváme tak data, tvrdá data, ale ta jsou, jak vidno, téměř k ničemu. Závislosti jsou fenoménem ontologickým, nikoli ontickým. Karteziánské myšlení se svou potřebou jistoty, převléknutou za jedinou pravdu v dnešní době, už nepostačuje planetární existenci. Je třeba se dívat na svět z ontologického hlediska, tj. z celků bez hranic, které nejdříve musíme v sobě vyerudovat (termín používaný Patočkou pro vytržení ze skrytosti) poznáním; na to ale nestačí digitální myšlení. V tom je snad největší problém, protože zájmy vydělávání peněz jsou nejdůležitější; to je snad největší důkaz toho, že nám nevládnou ti nejlepší. 

Proč nestačí digitální myšlení? Protože je povrchní, placaté, dobré tak pro tvrdá data. Je to myšlení nominalistické, ukazuje na věc a dává jí jméno, a z toho teprve vzniká „podstata věci“; ovšem to není podstata věci, to je jen naše rozhodnutí, že nula představuje nepravdivý výrok a jednička pravdivý výrok. Pravdě nestačí rozhodnutí vůle, pravda se musí ukazovat sama ze sebe, protože  je neskrytostí, a to je v dnešní době něčím, čemu lidé neporozumí. Chybí nám věcné myšlení, které se dostává  k podstatám účastenství – methexis. Nestačí nám protokoly o popisu předmětů. Potřebujeme pevnou půdu pod nohama, ale to nám nedá žádné politično, to by už mohlo být jasné, pokud  sledujeme politično u nás i ve světě. Proč? Politika není starost o polis a o lidi v ní žijící, je to jen cesta k moci, a ta  je dnes výhradně machiavellistická (Niccolò Machiavelli, italský zakladatel politologie, který radil politikům, jak se dostat k moci, často velmi nemravným způsobem, který se dnes jeví jako normální).

1 Weischedel, Wilhelm, německý filozof, přítel Jana Patočky, přednášel na Svobodné univerzitě v Berlíně, u nás je  přeložena jeho kniha „ Zadní schodiště filosofie“, frontový zážitek je téma Weischedelovo. 

2 Jan Patočka podle Weischedela, od něhož převzal tzv. frontový zážitek