Pohádkové lamentace

Česká televize vysílala loni jednak pohádky z archivu, jednak novodobé takypohádky. Po letech jsem si vychutnala Dařbujána a Pandrholu, Popelku i Tři oříšky pro Popelku, vtipného Lotranda a Zubejdu, romantickou Zlatovlásku i pohádkový horor o Adéle, která ještě nevečeřela. A kochala jsem se sice mnohdy naivními kulisami, ale krásnou výslovností a básnickými obraty v řeči princů, princezen i vesnických kluků a děvčat. A dojímala se radami i jinotaji v řeči moudrých stařečků a stařenek. A pak jsem zírala!

Peklo s princeznou

Pohádky jako Peklo s princeznou, Princezna ze mlýna jedna a dvě, Zkřížené meče, Princové jsou na draka a další mi otevřely oči a občas i dost tahaly za uši. Žasla jsem, jak se pohádkový zápas dobra a zla mění, jak si princezny vyměňují způsoby s loupežníky a jak do pohádek zavanul nespisovný jazyk a neuctivé způsoby. Dívky žádají o ruku chlapce – a ti se dlouho rozmýšlejí, než blahovolně kývnou se slovy „Tak já si tě teda vezmu, no“. Slova prosím a děkuji zmizela, na pozdrav nikdo neodpovídá a princezny už nenosí boty na podpatku, ale k plesovým šatům si obouvají pánské polobotky. 

Princezna v pohádce Princezna a písař se na útěku před písařem vrhne do žumpy plné splašků první se slovy: „Tak si tam nahoře zůstaň, když jsi taková slečinka!“. A poté, co princezna skočí z jedné střechy na druhou, si říká o uznání písaři: „Já myslím, že dobrý, ne?“ Písař, který ji ani nesnese z koně, ani jí nenabídne rámě, jen utrousí: „Nó, nebylo to špatný“. I při dalších překážkách se „galantní“ mladík nevrhá první do vody, a ještě se z bezpečného břehu směje její nešikovnosti při pádlování.