Transgenerační přenos

Trauma rodičů a prarodičů může zanechat stopy na dětech i vnucích. Je to možné? 

Tato domněnka se potvrdila nejprve při laboratorních pokusech. Výzkumníci na univerzitě v Atlantě dali myším čichat acetofenon a přidali elektrošoky do tlapek, čímž navodili podmíněný reflex strachu z dané vůně. Ta změna se ukázala jako dědičná do třetí generace zvířat. V roce 2015 pak bylo oznámeno pozorování na lidech: profesorka Rachel Yehuda (Mount Sinaiʼs Traumatic Stress Studies, New York) se svým týmem zkoumala pomocí rozhovorů a krevních vzorků dvaatřicet dvojic, které se skládaly z těch, kdo přežili koncentrační tábory, a z jejich dětí. Nalezla epigenetickou změnu u přeživších i u dětí: nikoli na genu samotném, ale na příslušném chemickém markeru. Rachel Yehuda vysvětluje změnu v první generaci jako odpověď či adaptaci na nepříznivé životní události, na mimořádné trauma, na které reaguje dědičnou změnou i další generace.

Jak transgenerační téma vypadá v praxi?

Dost se liší podle podmínek kulturních, občanských, politických. V roce 1979 začínající spisovatelka Helen Epstein vydala v USA titul Děti holocaustu, jednu z prvních knih na toto téma. Psala z vlastní zkušenosti – rodiče si skrze děti vyřizovali své vlastní těžké zážitky: „Musíš ten talíř dojíst, co bych já tehdy za to jídlo dal.“ Anebo: „Vezmi si ten kabát. Jak mně tenkrát bylo zima!“ A podobně. Dílo vyvolalo velkou pozornost. U nás byla situace jiná, rodiče se v době nesvobody obávali dalšího pronásledování a téměř nikdy o svých zážitcích z koncentráku s dětmi nemluvili. Často se děti tu skutečnost dozvěděly až v dospívání, někdy daleko později. Takové pozdní poznání pak mohlo vzbudit otřes: „To mi rodiče tak málo důvěřovali? Nebo se, chudáci, o mě tak moc báli?“ Případně přišlo porozumění: „Tak proto byla máma někdy taková divná!“

TAJEMSTVÍ PŘEDKŮ za pomoci mnoha kazuistik z praxe rozebírá témata jako rodinná tabu, role, legendy, traumata, zdroje, vztahy k riziku, vazby nebo přivlastňování a vylučování některých členů rodiny. 

Jak jste se k transgeneračnímu přenosu dostala vy?

Vlastní zkušeností. Když válka skončila, bylo mi osm let. Během války byli členové naší rodiny postupně posíláni do koncentráků, nakonec jsme zbyly jen moje sestra a já a strávily jsme sedm měsíců v sirotčinci. V devadesátých letech jsem se pak s dalšími kolegy terapeuty, kteří měli podobný osud, shodla na tom, že při výcvicích jsme o těchto rodinných zážitcích mluvili nedostatečně, právě kvůli zmíněné tabuizaci, a že tuto zkušenost, pro terapeuty tak potřebnou, doplníme dodatečně. Pozvali jsme z Londýna Irene Bloomfield, skupinovou analytičku, která za námi jezdila od roku1995 až do své smrti v roce 2001. Pomohla nám osvobodit se od tabu. Můžeme tedy poskytovat psychoterapii s dobrým svědomím a účinně.

Jaké má transgenerační přenos následky? A jak souvisí s psychosomatikou?

Mám zkušenost s terapií lidí pronásledovaných nejen za války, ale i za dob totality – teď tedy už spíše s jejich potomky. Pacienti vzpomínají, co jim vyprávěli rodiče: zažili kolektivizaci, vyhnání z vesnice do nehostinných podmínek, zabavování zvířat, k nimž měli vesničané citový vztah. Srdceryvné příběhy, násilí, zranění duše, strádání těla. Děti a vnuky těchto traumatizovaných taky potkávám při terapii. Nesou následky, i psychosomatické, různého druhu. Kůže je orgán prvního dotyku se světem, s matkou. Vnímá objetí, pohlazení, teplo. Anebo jejich absenci. Reaguje – třeba alergií. Každý lidský orgán může být zasažen a odpovídá svým vlastním způsobem. Přichází mladý muž s bolestmi zad, bolesti nereagují na obvyklou léčbu... nakonec zjišťujeme, že rodina – odbojní intelektuálové – po dvě generace zažívala politickou a existenční perzekuci. Pacient jako by si na záda naložil neúnosné strádání svého otce a dědečka i matky a babičky. Naší úlohou je pomáhat vše zvědomovat a pacienta osvobozovat. U některých obtíží, třeba u poruch příjmu potravy, může být souvislost srozumitelnější, lze ji vyslovit: „Nemůžu to strávit, nemůžu to spolknout, chce se mi z toho zvracet.“ Jazyk někdy dokáže vyjádřit řeč těla, psychosomatickou poruchu. Snažíme se při terapii nalézt zvědomění a pak i slova.

Jak se liší terapie transgeneračních traumat od terapie obecně?

Spíše než v přístupu terapeuta rozdíl spočívá v tom, jak k nám přistupují sami klienti. Ti, jejichž rodiny zažily holokaust, spíše vyhledávají skupiny složené z lidí podobného osudu, protože se tam cítí bezpečněji. Rozumím tomu. Specializované skupiny existují i v jiných oblastech – scházejí se třeba rodiče dětí, které strádají nějakou nemocí, nebo partneři závislých pacientů.

Deprese může kdykoli postihnout kohokoli z nás. Autorka během své praxe zjistila, že mnoho případů deprese je svým původem „transgenerační“, tedy vyvoláno rodinnými tajemstvími, smrtí blízkých osob, kterou členové rodiny řádně neodtruchlili, genealogickým opakováním a tak podobně. Srozumitelným jazykem a na základě příkladů z práce s klienty vede autorka čtenáře k tomu, aby se osvobodil od negativních vazeb, které mu brání přerušit řetězec utrpení a zajistit, aby další generace nestrádaly.

S transgeneračním traumatem pracujete také ve skupině. Jak taková práce vypadá?

Potomci těch, kteří přežili holokaust, naši skupinu vyhledávají obvykle proto, že v ní nepociťují odlišnost a strach. Skupinu jsme založili v roce 1997, právě díky pomoci zmíněné Irene Bloomfield. Ve skupině se nám někdy daří něco, co by při individuální terapii nebylo možné: sdělujeme si sny a následné asociace, přehráváme scénky, vytváříme skupinové kresby. S pomocí ostatních si členové skupiny uvědomí něco, na co by jinak třeba nepřišli.

Jak dosáhnout posttraumatického růstu?

Některé příběhy jsou strašné: matka přežila koncentrák, ale není s to ten zážitek nijak vstřebat a donutí své dítě, aby jí pomohlo k sebevraždě. Jak s něčím takovým žít? Byla bych ráda, kdybych mohla slíbit vyléčení. Bývá to někdy na dlouho, na generace. S posttraumatickým růstem se při terapii následků holokaustu nyní občas setkáváme u druhé a třetí generace. Někteří hledají posilu u svých dědečků a babiček. Pokud ti totiž přežili až doposud, prokázali odolnost a sílu, ze které vnoučata čerpají. Třetí generace už bývá svobodnější a vrací se k prarodičům pro inspiraci. Rodina zažívá něco nového, osvojuje si moudrost a tvořivost. Zážitky a svědectví prarodičů způsobí, že děti a vnoučata se ustálí v nějakém užitečném konání filantropickém nebo kulturním, je to prevence sociální patologie. Stojí za to podívat se také na nedávné dění v Izraeli: velká část národa jsou potomci lidí, kteří přežili holokaust. S epidemií covidu se Izraelci od počátku vyrovnávali velice dobře. Řekla bych, že i to může souviset s posttraumatickým růstem. Projevuje se historická zkušenost, že život není samozřejmost, ale zemřít můžeme snadno a rychle. Že je třeba život neustále bránit a opatrovat, neodkladně a bezpodmínečně.

Připadá mi, že pod pojmem transgenerační přenos se obvykle míní traumatizující událost a traumatizace. Je možné tento přenos chápat i obecněji? Třeba jako vliv výchovy?

Bezesporu – a naštěstí se mezi pokoleními přenáší i pozitivní hodnoty. Za totality byly děti z některých prostředí s dobrou rodovou tradicí znevýhodňovány, třeba ty z rodin intelektuálních, šlechtických, podnikatelských... Nicméně od té doby už opět můžeme pozorovat, jak dobrá rodina dokáže přenášet svoje hodnoty přes generace. Znovu vidíme rodiny s tradicí lékařského povolání, hereckého působení, rodinné generace sportovců, rodiny, které se po generace zabývají tématy občanskými, rodiny s nadáním podnikatelským... Pokud rodina vydrží pohromadě, vyrůstají děti nadané podle rodinné tradice a mohou prospět doma i v okolní společnosti. Kdo by se zajímal o příklad, může si přečíst rodinné paměti, které sepsal tatínek Václava a Ivana Havlových. Je důležité, aby si lidé uvědomovali, že v dobré rodině děti dostanou všechny dobré věci pro život.

Na začátku bylo znásilnění, incest, cizoložství, opuštění, zločin, potupná nemoc. Při prudkém vzplanutí pocitu zahanbení, strachu nebo viny nás však obestře ticho a zrodí se RODINNÉ TAJEMSTVÍ, kterým trpí jedna generace za druhou. Jak ukončit toto nevyřčené, přijmout ho a vystoupit z mlčení? Jak zabránit vzniku dalšího rodinného tajemství a zneškodnit ho dřív, než se zrodí?

Jaká je v životě úloha rituálů?

Rituály mají velikou důležitost. Pro život rodiny a pro člověka vůbec je například důležité udržovat jeden den v týdnu jako sváteční, jako čas bez práce. To je pradávná moudrost. Je zapotřebí, aby se jeden den v týdnu rodina pravidelně scházela ke svátečnímu času: křesťané mají neděli, muslimové pátek, židé sobotu. Ten den se nemá myslet na práci. Lidé, kteří k sobě patří nebo chtějí patřit, spolu mají zažívat slavnostní chvíle, dotyk s přírodou, hudbu, tanec, výlety, společné jídlo, pohled vzhůru k tomu, co nás přesahuje, i zvědomění konečnosti našeho času. Rituálů existuje mnoho, ale tento týdenní je podle mě nejdůležitější. Přesažení všednodennosti, čas pro duši.

Nemohu se nezeptat: jak se může mezigeneračně propsat současná válka na Ukrajině? Co doporučit Ukrajincům doma nebo u nás, aby se škody minimalizovaly? 

Transgenerační přenos existuje obecně. Co rodiče zažijí, to děti nasávají. To, co se děje nyní, je traumatizace dalších generací. Strašné je, že rozhodující velmoci uvažují jenom jeden krok dopředu. Jestliže tu agresi nyní nezastavíme, jestliže velmoci obětují Ukrajinu, agrese se u ní nezastaví a půjde dál. Přitom lidé u nás jsou rozhodnutí těm ohroženým pomáhat, jak se dá. Pamatuju si, jak před lety po přírodní katastrofě na Kavkaze, ještě za totality, lidé od nás s velikou chutí posílali postiženým pomoc – přes celé Staroměstské náměstí se táhla fronta lidí, kteří něco nesli. Je to i očišťující. Staré židovské přísloví říká: „Větší potěšení poskytuje obdarovaný dárci než dárce obdarovanému.“

S Helenou Klímovou hovořil Adam Táborský

Helena Klímová se věnuje psychoterapii a skupinové analýze, zejména terapii posttraumatického přenosu. Podepsala Chartu 77, psala texty na podporu lidí stíhaných komunistickým režimem, které vycházely v zahraničí. Přispěla k uvedení teorie i praxe skupinové analýzy k nám, v roce 2007 se stala čestnou členkou Group Analytic Society (London).