Být lidský se počítá

„To nevadí, že jedeme pozdě, aspoň tam nebudeme první a nebude to vypadat, že jsme tak hrrr a natěšení,“ řekl mi syn cestou tramvají ve chvíli, kdy jsme pozdě, ale přece vyrazili na oslavu narozenin jeho spolužáka. Ta věta mě zarazila, neboť jsem ji v mnoha obměnách slýchala od svých rodičů, ale nebyla jsem si vědoma toho, že bych ono „nebýt tak hrrr“ používala vůči svým synům. Hlásit se o něco jako první, sednout si do přední lavice, vzít si poslední kousek jídla anebo, nedej Bože, dát coby žena někomu jako první najevo své sympatie?!