Říci si o pomoc vyžaduje velkou odvahu

Mgr. Ráchel Bícová se narodila v roce 1974. Vystudovala sociální práci na FF UK. Pracuje jako psychoterapeutka, supervizorka v pomáhajících profesích a lektorka.

Budeme si povídat o psychickém zdraví a duševní pohodě. Můžeme se na začátek zastavit u obou pojmů? Co si představit pod psychickým zdravím?

Psychické zdraví je vlastně dostatečná úroveň duševní pohody (usmívá se). Když jsme dostatečně duševně zdraví, umíme třeba lépe odhadnout své síly, jsem schopni smysluplně a produktivně pracovat, užíváme si život a radujeme se z něho… Máme v životě určitou vyváženost, díky které jsme schopni budovat si psychickou odolnost.

Někdy se setkám s představou, že „být v pohodě“ znamená nic si nepřipouštět, nést se na pomyslném obláčku. Přitom duševní pohoda se s každodenními běžnými starostmi úplně nevylučuje, ne?

Na obláčku se dokážeme vznášet jen v nějakých výjimečných chvílích, možná dokonce v obdobích, kdy nám životní okolnosti přejí. Není to ale v žádném případě setrvalý stav. Jeden můj kolega říká, že život je jedna velká frustrace, a čím dříve to přijmeme, tím lépe (směje se). Často si na to vzpomenu a někdy to i říkám svým klientům. Kdybych to měla říci biblickými slovy, znělo by to „na světě soužení míti budete“. Pokud by naše duševní pohoda měla být závislá na okolnostech, nebyli bychom v pohodě nikdy.

Pochopitelně se může stát, že nás i v dobrých dnech něco vykolejí, musíme se s něčím poprat, něco nás frustruje. Pokud jsou ale ty každodenní frustrace přiměřené, buduje se při nich psychická odolnost. Je to podobné jako s otužováním, určitě není dobré skočit hned do ledové vody, ale měli bychom na to jít postupně, začít třeba tím, že si budeme sprchovat jen nohy studenou vodou. Když svou psychickou odolnost zatížíme přespříliš, je to nebezpečné. Pokud ji ale neotužujeme přiměřenou frustrací, také to pro nás není zdravé.

Zajímavé je, že někoho vyvede z míry i víceméně podružná záležitost, třeba změna v naplánovaném rozvrhu dne, zatímco jiný se dokáže celkem v pohodě vypořádat i s náročnějšími věcmi, dokonce i s vážnější nemocí či jinou zásadnější změnou. Proč tomu tak je?

Každý máme jinou startovací čáru, na které se podílí genetická složka, to, v jaké rodině jsme vyrůstali a jak v ní byly naplňovány naše potřeby.Příčin ale může být mnohem víc.

Každý také máme jinou podpůrnou síť. Kolem někoho se semkne rodina a přátelé, jiný je na to sám. Trápení se nám pochopitelně zvládá lépe, když na ně nejsme sami. Důležité je i to, zda jsme měli vůbec možnost si psychickou odolnost vybudovat.

Trápení se nedá poměřovat, zda je menší nebo větší – každý má to svoje. A na nás není posuzovat, že by ten druhý měl být v pohodě, říkat mu, „že se přece nic tak hrozného neděje“. Tak to nefunguje.

Můžeme si psychickou odolnost, která je zřejmě tím klíčovým faktorem, nějak přiblížit? O co vlastně jde?

Každý z nás má jinou míru psychické odolnosti. A ta ovlivňuje, jak rychle se vypořádáváme s těžkostmi. Je vcelku jedno, jakého charakteru ty obtíže jsou, zda se týkají vztahů, zdraví, práce… Neplatí ovšem, že když máme dobrou psychickou odolnost, zvládneme vše „levou zadní“ a v klidu. Naše odolnost nám pomáhá se z těžkostí dostat lépe a rychleji.