Plně respektovat jedinečnost

V psychoterapii údajně existuje až dvě stě přístupů. Kam patří gestalt terapie? 

Myslím, že do rodiny humanistických přístupů, protože plně respektuje jedinečnost člověka, kterého máme jako terapeuti před sebou, a jedinečnost jeho příběhu, který jej k nám zavedl. A patří také mezi existenciální přístupy, protože projevuje úctu k jedinečnosti právě probíhajícího setkání, k okamžiku, který je unikátní. Nikdy dříve se nestalo nic, co se děje právě teď, a nikdy se už nic takového nestane. Obojí se tedy vztahuje k jedinečnosti z trochu jiného úhlu pohledu. 

Jedná se o obecný teoretický rámec, který má velmi praktické důsledky. Při vnímání jedinečnosti člověka i setkání s ním musíme systematicky ukázňovat svou mysl. Aby neulpívala na konceptech, které jsme si přinesli odjinud, a pořád se udržovala v čerstvém stavu vnímání. Také typologie a diagnostické kategorie vidím spíš jako pomůcky, jimiž psychoterapeut uklidňuje svou mysl. Terapeutovi tyto kategorie pomohou porozumět tomu, v čem se ocitl, takže se může uklidnit a vnímat jedinečnost chvíle. Typologii pak může zapomenout – a je užitečné ji zapomenout, aby mu při setkání s jedinečností nepřekážela.

Jaký je specifický přínos gestalt směru v psychoterapii? 

Gestalt terapie podle mě nese a kultivuje tři metodologická pojetí: fenomenologický přístup, dialogické spoluutváření a práci s prožitky. Fenomenologický přístup znamená přijetí skutečnosti takové, jaká je. Aniž bychom ji tlačili do podoby, která by se nám líbila více. Přijetí klienta, jak k nám přichází, takový, jaký je. To jsou karty, které klient v tu chvíli drží v ruce a učí se s nimi hrát, jak nejlépe mu to jde. Nemá smysl si v tom okamžiku říkat, že by bylo lepší mít jiné karty. On jiné nemá a zbytečně by se vysiloval snahou je mít. Totéž platí pro terapeuta. Také něco umí, něco neumí. To jsou karty, které má terapeut, a nemá cenu si říkat: „Bylo by lepší, kdybych uměl ještě něco víc. Byl bych lepší terapeut.“ To zase odvádí moji pozornost a ubírá mi to sílu. Mám karty, které mám, a hraji tak, jak umím. 

A další dvě pojetí?

Dialogické spoluutváření vidím v tom, že cokoli, co se v terapii stane, je spoluutvářené a vždy na tom máme oba dva podíl. Ať se klient v terapeutické situaci chová sebepodivněji, vždy se tak chová se mnou. Vždy se toho účastním. I kdybych si jen v duchu řekl: „To je velmi podivné, co ten klient dělá.“ Už pouze tím, že si toto pomyslím, vsouvám mezi sebe a klienta koncept podivnosti a tímto konceptem se před klientem trochu chráním a oddaluji se od něj. To je v pořádku, ale zároveň je poctivé si přiznat, že to je můj příspěvek k té podivnosti. Můžu ji dokonce posilovat, protože teď a tady vytvářím rozštěpenost mezi námi – jeden z nás je podivný a druhý tu podivnost pozoruje. Vše v terapeutické situaci je spoluutvářené a mou profesní zodpovědností je si svůj podíl co nejvíce uvědomovat. 

Třetí přístup gestalt terapie, experienciální, tedy práce s prožitkem, je pak základní, velmi praktická metoda. Můžeme totiž daleko více věřit prožitku než tomu, co si pomyslíme. Mám se připravovat na zítra, ale nechce se mi, a tak si vymyslím důvod, proč to nejde. Když mi důvod někdo vyvrátí, má mysl hned vyprodukuje důvod další. Mysl je ve vleku prožitku, který zůstává stále stejný: jsem unavený a nechce se mi nic dělat. O uvědomění prožitku se mohu opřít. S prožitky tedy pracujeme jako se spolehlivějším odrazem toho, co se děje.

Jak pracuje gestalt psychoterapie s prostorem a časem? 

Pro mě je na gestalt terapii zásadní otevírání se jedinečnosti toho, s kým se potkávám a jak se potkáváme zrovna nyní. Je to určité dětské žasnutí nad proudem okamžiků, proudem zkušeností, které se neustále proměňují. A já mohu pouze zvědavě a zvídavě pozorovat, co se děje a co přijde dál. Jedná se o plynutí, ve kterém se snažíme co nejvíce ukázňovat svou mysl, abychom se nepokoušeli ten proud postrkovat kupředu.

Časovost? Koukám zrovna teď z okna na strom, který mám na zahradě. Říkám si, že strom je pro mě určitým symbolem toho, jak se k časovosti vztahuji. Strom má nějaký tvar, nějak se pohybuje ve větru, proměňuje se v okolních podmínkách. A tvar, který nyní má, je výsledem jeho osobní historie. Jak se přizpůsoboval podmínkám, které na něj působily, a jak vždy hledal nejlepší možnou cestu, jak vyrůst. Tvar je tak výsledkem tohoto procesu tvořivého přizpůsobování. Zároveň je strom tvarován tak, aby mohl růst dál. Pracuje s budoucností. Tvoří si takové kořeny, aby udržely větší korunu, a takovou korunu, aby uživila celek. Strom si tak vytváří podmínky, aby byl nachystaný i na případné větry a bouře. A podobně se dívám i na klienty – jako na výsledek jedinečného procesu přizpůsobování se. Dělali to nejlepší, co mohli v rámci svých možností, v rámci svých zdrojů, aby přežili až do dneška. Vytvořili jakoby nějaký tvar stromu, který může vypadat podivně, jako když třeba roste strom v puklině na skále. Fouká tam, padají přes něj závěje. Takový strom pak vypadá zvláštně, divně. Ale je to přesně ten tvar, který mu umožnil přežít a dává mu možnost žít dál. Navíc ten tvar je mnohdy krásný, tvořivý boj s nepřízní je i esteticky velmi pozoruhodný. Je fascinující se takto dívat na psychopatologii.

Vy osobně v rámci gestalt terapie rozlišujete tři perspektivy: osobní, dialogickou, teorii pole. Jaké porozumění nám poskytují?

Tyto tři perspektivy jsou takový můj pokus si teorii gestalt terapie pro sebe trochu uspořádat. Když se dívám na člověka třeba jako na strom, jak jsme o tom mluvili, jedná se o perspektivu zaměřenou na člověka s veškerým respektem a úctou k procesu jeho vývoje. Moje pozornost směřuje k němu. V dialogické perspektivě se moje pozornost přesouvá od něj k tomu, co je mezi námi. Když si pomyslím, že je klient strom, jsem přítomný tím, že se na něj takto dívám. Spoluutvářím tím vztah, který by byl jiný, kdybych se na klienta díval třeba skrze diagnózu. A můžu jít ještě dál: když je klient strom, co jsem já? A jaký je pak náš vztah?

Perspektiva teorie pole je fascinující a zároveň neuchopitelná. Věnuji se jí, řekl bych, snad až vášnivě, zároveň jsem si vědom toho, že moje mysl není úplně nachystaná teorii pole pojmout. Z perspektivy teorie pole vnímáme procesy, které přesahují jedince, ale přesahují i ten spoluutvářený vztah, o kterém jsem mluvil před chvílí. Probíhají zde větší procesy, které se nevejdou do běžných konceptů osoby nebo vztahů, a které tak mohu zachycovat či tušit spíše svými smysly. Ilustrativní je zde rčení, které lze myslím aplikovat i na psychoterapii: příroda léčí a lékař mezitím pacienta zabavuje. I v psychoterapii působí uzdravující pohyb, potenciál, který dostává možnost se v terapeutické situaci realizovat. A my dva s klientem si mezitím povídáme. Zároveň přitom dáváme prostor tomuto přesahujícímu procesu. Takový potenciál je často přítomen v terapeutické situaci skrze to, co tam při setkání s klientem chybí. Situace samotná je mnohdy plná utrpení, patologie. To je to, co je vidět. To, co vidět není, jen tušíme. Naciťujeme to, co je přítomné, tím, že to chybí. Jsou to právě tyto chybějící aspekty situace, které by mohly uvolnit uzdravující potenciál. Aspekty, které by se chtěly stát, ale nejde jim to, protože na ně v situaci přecpané patologií nezbývá místo. Tyto chybějící aspekty můžeme jako terapeuti zkoušet zaslechnout, ladit se na ně a skrze sebe jim hledat cestu, zprůchodňovat ji. Důležité pak je, abychom svou snahou pomoct nepřekáželi, neusměrňovali proces a klienta neposouvali někam, kde by nám to pro něj připadalo lepší. Cílem je být přítomní s úctou a pokorou, dávat sebe sama do služeb pohybů pole.

To zní až vznešeně…

Ano, zní to hodně vznešeně a neuchopitelně, ale je to v zásadě přirozený a velmi praktický způsob terapeutické práce. Například přede mnou sedí klient, který mělce dýchá, téměř nedýchá. Já přepnu pozornost z něj na sebe a uvědomím si, že sám nedýchám volně. Třeba sám sebe svírám nárokem: „Měl bych přijít na to, jak s tímto člověkem pracovat.“ Takovým očekáváním sám sebe omezuji. Když si to uvědomím, pustím očekávání, posadím se rovně a začne se mi volněji dýchat. To promění celou atmosféru terapeutické situace, i když o tom nemluvíme, děje se to implicitně. A za chvilku vidím, že klient dýchá také volněji. Takovou strategii terapeutické práce můžu použít univerzálně, nejen na dýchání. Vidím třeba klienta zaneseného vnitřními příkazy, jež ho trápí a kterým nemůže dostát. Za sebe bych mu přál, aby se od příkazů dokázal osvobodit. V rámci teorie pole se nejdřív vrátím pozorností k sobě a udělám sám se sebou to, co bych přál jemu. Osvobodím se od vnitřních příkazů a takto s ním pak dál sedím. Mohu si tento svůj svobodný stav prožít na úrovni tělesného bytí teď a tady a tím pomáhám transformaci celé situace.

Někde jsem slyšel dokonce tuto formulaci: cílem v psychoterapii je, aby terapeut nepřekážel klientovi v procesu. Dokonáno je, když terapeut usne. Ale to jste na mysli neměl, že ne?

Máte pravdu, tímto směrem to nejde. Zjednodušování a dělání co nejméně věcí může jít až tak daleko, že terapeut „dělá nic“. Terapeut nepřekáží sebou, svou aktivitou ani svým záměrem pomoct. To, co jsem popsal, je ale velmi aktivní proces, usnout bych přitom tedy nedokázal. I když „dělám nic“, neustále odkládám svůj záměr, co bych si přál, jak bych klientovi mohl pomoct. Snažím se to pouštět po větru a snažím se nechat přijít to, co samo přijít chce. Dělám prostor pro to, co se možná nemělo možnost objevit, co možná nemělo šanci vyrůst v jiných situacích a klientových vztazích, protože to bylo příliš zaplněné někým nebo něčím jiným. A já se nyní snažím situaci sebou ani svými pomáhajícími úmysly nezaplňovat.

Jak pracuje gestalt terapie s teorií změny? 

Změna v gestalt terapii je paradoxní. Přijetím toho, co je, přestáváme bránit přirozenému proudění, růstu. Dokud se snažím být někým jiným, nedaří se mi hnout z místa. Tlačím na sebe a jsem čím dál víc uvězněný ve stejném vzorci. Když to pustím, když se přijmu, tak se začnu měnit. Změna přijde sama. Podobně v terapii: když chci klienta vyléčit, tlačím ho tam, kde není. Nepřijímám ho takového, jaký v tu chvíli je. A tím fixuji stav, ve kterém je. Když přijmu, že takto to je, klient má tyto karty v ruce a hraje s nimi, jak to jde, dělá to nejlepší, co umí, přijetí situace povede ke změně. Z perspektivy teorie pole zde probíhá změna na úrovni procesů přesahujících jedince. Přijetím situace se jim jako terapeuti dáváme do služby. Dalo by se říct, že nás proces změny použije, aby se mohl odehrát. Změna ale může být nečekaná, dobrodružná a nemusí splňovat naše očekávání, jak by měla vypadat „úzdrava“.

Kam se v životě obracíte pro inspiraci?

Největší inspiraci nacházím ve zkušenostech mimo terapii. Velmi inspirativní je pro mě práce s hlínou a se dřevem. Práce přes smysly, kontakt s materiálem, respekt k limitům i možnostem materiálu a můj vklad do materiálu mi přijde fascinující. Vybavuje se mi mnoho metafor a paralel s psychoterapeutickým procesem. Také již zmiňované stromy jsou pro mě velcí učitelé. Oceňuji jejich stabilitu, ukotvenost a zároveň pružnost, když přijde vichr. Umí se trochu ohnout a nechat to projít. To se učím. Když přijdou silné emoce spojené s trpícím klientem, jako by nějaká bouře vtrhla do terapeutické situace skrze prožitky trápení, bolesti, vzteku. Od stromu se učím trochu se v takové emočně náročné chvíli ohnout, nechat se tím ovlivnit a zároveň to nechat projít, kotvit se přitom, kořenit.

S Janem Roubalem hovořil Adam Táborský.

Jan Roubal

je psychoterapeut a psychiatr. Vyučuje psychoterapii na katedře psychologie FSS MU v Brně, kde se účastní práce Centra pro výzkum psychoterapie. Založil Výcvik integrace v psychoterapii a vede výcvik Gestalt Studia, pracuje jako supervizor a lektor psychoterapeutických výcviků v ČR i mezinárodně. Spolueditoval knihy Současná psychoterapie (2010), Gestalt Therapy in Clinical Practice (2013) a Towards a Research Tradition in Gestalt Therapy (2016).