Každá kapka se počítá

Pandemie covidu-19 a s ní spojené lockdowny přinesly do našich životů velké změny. Když se na tuto dobu podíváme s odstupem, co nám dala, co nám vzala a co jsme se naučili? 

To je velmi individuální, protože každý z nás do ní vstupoval s jiným základem, jiné věci se mu děly, jiné věci uměl, jiné věci byly pro něj důležité. Obecně si myslím, že nám vzala naivitu, že když jeden den věci nějak fungují, bude to druhý den stejné. Vzala nám falešnou jistotu, že vnější svět je stabilní a že to tak bude vždycky. Nečekaným benefitem bylo, že hodně lidí si konečně pořádně odpočinulo. Dostali jsme šanci přehodnotit, čemu věnujeme energii. Uzavření do soukromí způsobilo, že se členové rodiny najednou ocitli blízko sebe a ukázalo se, jak to mezi nimi je, když spolu musí trávit čas. Taky jsme se mohli naučit, že to, o co se můžeme opírat, není venku, ale uvnitř. 

Domníváte se, že se lidé během covidu víc obrátili do svého nitra a hledali jistoty u sebe? 

Část lidí určitě, ale nemyslím si, že by to platilo obecně. Na konci covidu přišla velká vlna radosti, že už to je za námi, že to zase bude dobré. Ale válka na Ukrajině ukázala, že i když vidíme světlo na konci tunelu v jedné věci, může se stát jiná. Rozhodně je ale pravda, že tato těžká doba nás nutí dělat změny, které bychom v situaci klidu a hojnosti nedělali. Hodně lidí se ptá, jestli to, co v životě dělají, má opravdu smysl, přemýšlí, jestli dál budou pokračovat v nějaké práci, jestli dává smysl jejich bytí. Válka nám odkryla, že jsme schopní páchat strašné věci. Část z nás doufala, že jsme se jako lidstvo posunuli, že se takové hrůzy už dít nebudou, ale teď se ukazuje, že musíme přijmout i tuhle naši část a pracovat na její integraci. 

Ožívají dávná traumata, která si neseme z generací našich předků? 

V každé zatěžující události mohou ožívat jak naše stará osobní traumata, tak traumata transgenerační, tedy rodová. To bylo vidět již během covidu. Když se řeklo, že se zavřou hranice, zhoršil se stav části starých lidí. Měli jsme tyto informace od pracovníků v domovech s pečovatelskou službou nebo v domovech důchodců. Stalo se to z jednoduchého důvodu: když se naposled takto rychle zavřely hranice, byla druhá světová válka, popřípadě komunismus. Lidem se začaly vybavovat situace, kdy třeba někdo z rodiny nestihl odejít a zahynul v koncentračním táboře nebo během vlády komunistů skončil ve vězení. Byla jsem překvapená, že lidé přicházeli do terapie s rodovými věcmi nebo se starými problémy, které už nechtěli táhnout dál. Válka na Ukrajině, která je velmi blízko, otvírá i téma, jak se postavit proti zlu. Nemožnost bojovat po mnichovské zradě a nemožnost postavit se na odpor v roce 1968, to jsou silná historická a rodová témata. Překvapilo mě, když jsem slyšela muže ve věku kolem dvaceti, kteří říkali, že by šli bojovat. My se teď dostáváme do kontaktu se starými traumaty, s tím, co je potřeba léčit, a také máme možnost se k tomu postavit jinak. Každá krize je příležitost udělat změny. A doufám, že i v tom, co se teď děje, je velká příležitost pro civilizaci, aby se dívala na to, co je důležité. 

Mění se nám v důsledku těchto krizí hodnoty? 

Já doufám, že ano, ale nedá se to generalizovat. Myslím, že se ukazuje, že některé hodnoty, které jsme měli, byly nedůležité nebo naivní, ale zároveň tu jsou stále lidé, kteří se jich drží. A pak mají velké obavy a úzkosti, třeba proto, že ekonomická krize může být tak těžká, že si nebudou moci určité věci dovolit. A uvědomit si, že je důležitější, že jsem naživu, že kvetou stromy, než co si můžu koupit, to je opravdu velký a náročný proces. Protože když nemám na to nakrmit svoje děti nebo se bojím, že přijdu o bydlení, je to pro jednotlivce i společnost náročné. Každá krize ale může přinést spoustu dobrého, když jí lidé projdou. Ale když jsou v těžkostech, jsou snadno manipulovatelní různými extremisty nebo těmi, kdo nabízejí jednoduchá řešení. Po dvou letech covidu jsme jako společnost vyčerpaní, to, co zažily děti, bylo hodně těžké a válka a klimatická změna je další potíž. Nevidím to pesimisticky, můžeme tím projít k něčemu velmi dobrému, ale bude to chtít hodně práce a pozornosti, abychom se nesvezli právě s extrémními nebo jednoduchými návody, že „tihle za to můžou a my vás zachráníme, my vám přidáme a vy nemusíte dělat nic“. 

Co můžeme dělat pro to, abychom byli vůči manipulaci odolní?

Je dobré vědomě věnovat pozornost tomu, které informace si k sobě pouštíme a které ne. Když se zkoumalo, co pomáhá, aby byla společnost odolná proti dezinformacím, zjistilo se, že zásadní je edukace. Ukazovat lidem, podle čeho dezinformace poznají, jak si fakta ověřovat, učit se pracovat se zdroji.  

Zmínila jste, že dva roky covidu se podepsaly na dětech. Já kolem sebe vidím mladé lidi kolem dvaceti let, kteří stojí na startu a měli by si začít budovat život, ale jim to najednou přestává dávat smysl.  

To je velké téma – smysluplnost. Kolegové, kteří pracují s náctiletými a mladými dospělými, říkají, že tady nikdy nebyla v takové míře sebevražednost a sebepoškozování v této věkové skupině. Společná témata jsou úzkost, strach, „nevidím cestu ven“, „nevím, jak situaci řešit“ a „nemá cenu tady být“. Není to problém jen mladé generace, týká se to i nás starších. Oni sledují, jestli může být náš život smysluplný a dobrý, i když se dějí těžké věci, nebo jestli svět musí „být v pořádku“, abychom i my mohli být spokojení. Někteří mladí mají pocit, že je nic dobrého nečeká, protože bude klimatická krize, je válka, velká inflace… nemůžou si koupit byt a tak dále. A my nedáváme pozornost tomu, abychom jim ukazovali, že i v těžkých dobách může mít život smysl, můžeme se cítit dobře a být spokojení. Všechno už tady bylo, máme za sebou v historii spoustu hrůz, ale vždycky se našli lidé, kteří krizí prošli se štítem, rovně. A já si myslím, že je důležité dívat se na to, co tenkrát pomohlo, co mělo smysl. 

A co tedy pomohlo? Může nám to ukázat smysl i dnes? 

Jsou to lidské osudy. Učíme se z příběhů. Když se díváme na lidi, kteří jednali rovně, dělali něco pro druhé, nedali se. Proto je teď mezi mladými tak populární prezident Zelenskyj. Je to někdo, kdo neuhnul zlu. Pro ně je důležité vidět člověka, který neuteče, snaží se ve velmi složité situaci dělat správná rozhodnutí a je lidský. Znám spoustu lidí, kteří jsou skvělí, ale nejsou vidět, znám spoustu projektů, které lidé dělají proto, aby někomu pomohli. A to je potřeba ukazovat. A ne, že tady je někdo, za kým já půjdu, protože slíbil, že bude líp. Potřebujeme morálně silnou osobnost, která ukazuje cestu, a to nám chybí. Potřebujeme se dívat na osobnosti, jako byla Milada Horáková, na lidi, kteří v hrozivých situacích dokázali být rovní a dát svému životu smysl. To můžeme jako rodiče ukazovat svým dětem, jako učitelé studentům a jako politici občanům. Naše děti se možná nebudou mít líp materiálně, ale můžou se mít líp osobnostně a eticky. Můžou to být úplnější bytosti. 

Hodně se mluví o tom, že nyní žijeme v období transformace. Jak to vidíte vy, procházíme zásadní proměnou? 

Určitě jsme uprostřed velmi turbulentní doby, která přinese nějakou změnu. To, že člověk je pán vesmíru, je něco, co se musí změnit. Představa moderní doby, že poručíme větru, dešti, planetě a všemu, že si můžeme jen brát a nedávat nic zpátky, tenhle piedestal, na který jsme postavili sami sebe, z toho musíme velmi rychle slézt, pokud chceme přežít. Myslím si, že je potřeba udělat obrat k tomu, že jsme součástí Země, jsme jenom jeden druh z mnoha. Musíme začít výrazně pečovat o vztahy, o planetu a o živé bytosti na ní. Musíme se učit vzájemnému respektu a být schopní spolu žít, i když máme jiný názor. Tahle transformace je opravdu nezbytná. Pokud nebude, tak vyhyneme, a pokud nebude a vyhyneme, tak si to zasloužíme. 

Co můžeme dělat pro to, abychom se v rámci této transformace proměnili v odpovědné a silné bytosti? 

Učit se pracovat na sobě, nebát se překonávat překážky, pečovat o svoje okolí, respektovat se a učit se pokoře. Spojovat se s takovými lidmi. Můžeme si vybírat, s kým se stýkáme, jaké podporujeme akce, čemu dáváme energii. To je ten starý známý indiánský příměr: bude žít ten vlk, kterého budu krmit. Mezi námi je spousta krásných projektů, pomoci, snahy něco zlepšit – a my máme šanci si vybrat. Můžeme si stěžovat na ty strašné věci, které se nám dějí, a já to nezlehčuji, doba není jednoduchá. Ale je naše zodpovědnost to změnit, nikdo to za nás neudělá, je to naše práce. 

Jaká je vaše vize dobrého života v této nejisté době?

Je dobré dívat se na věci, které jsou pro mě zdrojové, jako je příroda, lidi, vztahy, něco, co mi dává smysl. Třeba že zasadím kytku u lampy veřejného osvětlení. Jednoduše – číst, co mě rozvíjí, dívat se na filmy, které nejsou agresivní a můžou mě inspirovat. Může nám pomoci, když vystoupíme z našich individuálních životů a začneme se zajímat o místa, kde žijeme, a o lidi kolem sebe. Já nevyřeším válku na Ukrajině. Můžu tam posílat peníze, pomáhat lidem tady. Covid nás uvrhl do izolace a já doufám, že se ukázalo, že tudy cesta nevede. Když se všichni ocitneme před obrazovkami počítačů a přestaneme se stýkat, tak uschneme. Pokud se teď projdete Prahou a podíváte se do kaváren, kolik radosti tam je jenom v tom, že lidé spolu sedí, je jasné, že nám to strašně chybělo. Z těžkostí se dostaneme, když svoji dobrou energii rozšíříme tam, kam můžeme. Každý z nás může jinak daleko, ale každá kapka se počítá. A ještě jedna věc je důležitá – dobré vtipy. Jsou jedním z nejdůležitějších coping mechanismů. Humor v těžkých dobách je něco, o co se můžeme opřít. 

S Barborou Janečkovou hovořila Teresie Bečková.

Barbora Janečková 

je klinická psycholožka a psychoterapeutka pracující převážně s dospělou klientelou. Ředitelka Českého institutu biosyntézy a zakladatelka Sociální kliniky.