Vysoce konfliktní osobnost

Psychoterapeut a mediátor BILL EDDY ve své knize Proč volíme psychopaty a jak to zastavit mimo jiné vysvětluje, proč mají politici velmi často vysoce konfliktní osobnost.

Co znamená mít vysoce konfliktní osobnost?

Naše individuální osobnost je charakterizována tím, jak běžně myslíme, cítíme a jednáme. Když se většina z nás dostane do konfliktu, naší přirozenou tendencí je pokusit se ho vyřešit. Byl jsem svědkem snad stovek hádek lidí s vysoce konfliktní osobností (HCP) a opakovaně jsem viděl, že u nich je to naopak. Myslí si, že všechny vztahy jsou bytostně nepřátelské; neustále se cítí ohroženi, jako by byli něčí nepřátelé (i když nejsou); a často pak jednají mimořádně nepřátelsky.

Následkem toho mají téměř v každé situaci tendenci vyvolávat jeden zbytečný konflikt za druhým, protože si myslí, že konflikty kolem nich existují. Cítí se být ve válce se světem a tyto pocity projikují do ostatních.

Co hůř, nemají vůbec zájem, aby se konflikty vyřešily. Obvykle je proto jenom zhoršují; nezáleží jim na tom, kolik dalších lidí zraní nebo zda se nezraní víc i oni sami.

Lidé s vysoce konfliktní osobností jsou vnitřně puzení (byť nevědomky) ovládat, odstranit z cesty nebo zničit své domnělé nepřátele. Ve finále kopou jámu sobě samým, což nejsou schopni vůbec dohlédnout. Přestože je každý vysoce konfliktní člověk jedinečný, všichni HCP sdílejí poměrně omezený vzorec chování, zahrnující čtyři následující charakteristiky:


Vzorec chování vysoce konfliktní osobnosti:

  • Jsou zaměstnáni hledáním viny u druhých (mají své „terče obviňování“).
  • Černobílé myšlení a řešení situací (všechno, nebo nic).
  • Nezvládnuté nebo intenzivní emoce.
  • Extrémně negativní projevy chování, které jsou cizí 90 % ostatních lidí.


HCP se také vyznačují rysy jedné či více druhů poruch osobnosti. Poruchy osobnosti bývaly skrytými duševními onemocněními, o kterých většina lidí donedávna nevěděla, protože postižení lidé fungují většinu času normálně. Ve skutečnosti 1) mají narušené vztahy, 2) nereflektují vlastní chování, 3) nezmění se. Kvůli těmto třem charakteristikám se dříve nebo později ukáže, že být v jejich blízkosti je poměrně obtížné.

Průzkumy sice naznačují, že osob s poruchou osobnosti je zhruba 15 % dospělé populace, domnívám se však, že HCP je z nich pouze zhruba 10 %. Ne všichni lidé s poruchou osobnosti jsou natolik zaměstnáni terči obviňování a ne všichni HCP mají poruchu osobnosti; ale všichni HCP vykazují některé charakteristiky poruch osobnosti, jako jsou narcismus nebo sociopatie.

HCP se kvůli svému kompulzivnímu chování opakovaně dostávají do situací, ze kterých nevycházejí dobře. To je důvod, proč v konfliktních situacích nakonec uvíznou. Nesnaží se vůbec změnit nebo se zlepšit, a to ani tehdy, když jsou oni sami hlavní, nebo dokonce jedinou příčinou daného konfliktu.

Postrádají vhled do svého vlastního vysoce konfliktního chování, takže když se věci nedaří, jsou čím dál defenzivnější a útočí na své okolí: na své terče obviňování.

Často proto nemají žádné opravdové přátele a ve svém okolí mají špatnou pověst. To jsou přesně ti příšerní sousedé, kteří vám vyhrožují fyzickým napadením nebo vám otravují život neustálými stížnostmi. Jsou to vaši spolupracovníci, šéfové a majitelé firem, se kterými je obtížné vyjít. A samozřejmě to mohou být i členové vaší rodiny.

HCP jsou všude, ale většina z nás si o takových lidech pomyslí, že jsou to prostě hlupáci – izolovaní od lidí, vzteklí a špatně přizpůsobiví jedinci. Nerozpoznáme v jejich chování vzorec. Neuvědomíme si, že HCP jsou příčinou mnoha dnešních problémů a že je jich mezi námi tolik.

Najdeme je v každé zemi a v každé kultuře. HCP nejsou jenom americkým, nebo snad výhradně západním problémem; jsou problémem celého lidstva a tento problém rok od roku nabývá na intenzitě. Pokud nežijete někde sami, odříznutí od civilizace, nemůžete se takovým lidem vyhnout.


Mimořádné osobní kouzlo a přesvědčivost

Další překvapivý a význačný aspekt HCP umožňující jim snadno získat, co chtějí, je to, že umějí být mimořádně okouzlující, přesvědčiví a charismatičtí. Nebo tak alespoň zprvu působí na ostatní. Jakmile se druhým ocitnou nablízku nebo vznikne nějaký konflikt, fasáda spadne a oni se ukážou v pravých barvách. 


Upozornění: nenálepkujte soukromé osoby

Asi už se vám vybavilo pár lidí, na které tento vzorec chování sedí. Můžete-li, vůbec jim neříkejte, že je pokládáte za HCP! Pokud takoví skutečně jsou (a většina z nás zná někoho, u koho má podezření, že má tento problém), budou vás nenávidět za to, že jste si to dovolili říct, a pravděpodobně z vás udělají svůj další terč obviňování.


Rád bych zdůraznil, že se HCP nechovají problematicky vědomě. Osobnost každého je výslednicí tří základních formujících faktorů. Během dětství a dospívání nad nimi nemáme kontrolu. Je obtížné říct, který z nich hrál větší roli při vývoji kohokoli, nicméně u HCP se zpravidla jedná o následující kombinaci:


  • Vrozené genetické předpoklady. Ty mohou být součástí lidské genetické výbavy, protože určité znaky bývaly výhodné v minulosti – například vysoce konfliktní charakter v době války.
  • Zkušenosti z raného dětství. Mohou zahrnovat zneužívání, nebo třeba jen absenci hranic. Ztráta jednoho rodiče, separace od něj v raném věku či nejistá vazba k jednomu z rodičů mohou mít zničující účinky.
  • Kulturní prostředí. Existují názory, že dekáda, ve které jste se narodili, formuje vaši osobnost stejně jako vaše rodina. Posledních několik desetiletí přispělo ke zvýšení kultury narcismu svým zaměřením se na jedince, používáním elektronických přístrojů a nadměrným soustředěním na sebeúctu.


To znamená, že bychom měli s HCP soucítit. Zároveň jim musíme nastavit pevné hranice, abychom se před jejich chováním ochránili. 

Klíčem k tomu je přizpůsobit své vlastní chování a nepokoušet se změnit to jejich. Vyhněte se tomu, že jim budete říkat, co si o nich ve skutečnosti myslíte, nebo že se budete neustále vracet k tomu, co bylo. Zaměřte se na přítomnost, například na své vlastní volby a směřování. A hlavně si je nevybírejte za partnery, vedoucí týmu, šéfy nebo komunální (či národní) lídry.


Ukázka z knihy Billa Eddyho Proč volíme psychopaty a jak to zastavit, Portál, Praha 2022. 

Související články