Nechávám se opanovat krásou

Vlastní odlišnost jsem si začala bytostně uvědomovat velice záhy. Dodnes si pamatuji, jak jsem po první operaci koukala na obě nohy v sádře. Bylo mi dva a půl roku. Od té doby můj handicap existoval jako neoddělitelná součást mého těla, začal jej prorůstat, aniž by se jednalo o symbiotické soužití. Uzurpuje si mou pozornost i energii a dokáže mne též spoutat jako chobotnice, která dobře ví o limitech mého zranitelnějšího, křehčího těla, na něhož svými chapadly silně útočí. Ví, kde účinně stisknout a kam přitlačit. Pohrává si s mou stabilitou, freneticky sleduje, jak těžkopádně přenáším váhu z nohy na nohu, jak se zamyšleně pokouším vybavit si návod ze své pohybové paměti. Zdravý člověk tohle všechno vnímá a provádí zcela bezděčně, na rozdíl ode mne. Medicína tento až téměř neuchopitelný jev pohybové paměti označuje jako propriocepci, tedy cítění z vlastního těla nebo též hlubokou citlivost. Není pochyb, že mé tělo (nebo snad i já?) je citlivé.