Síla reklamy

Proč jste si vybrala z oblasti psychologie zrovna reklamu a marketing?
Když jsem ve třetím ročníku studia na katedře psychologie měla dělat ročníkovou práci, chtěla jsem psát o něčem praktickém a zajímavém. Bydlela jsem tehdy před kulturním domem, kde ráno postávali senioři. Zajímalo mě, na co čekají. Zjistila jsem, že se tam konají akce, na nichž se dostává něco zdarma a zároveň se něco prodává. Chtěla jsem se tam jít podívat, ale nepustili mě dovnitř s odůvodněním, že „je to pro jiný lidi, než jsem já“. Připadalo mi to divné, a tak jsem druhý den přišla nenamalovaná, v šusťákovce a s igelitkou v ruce. Potom mě už dovnitř pustili. Co jsem tam viděla, mě vyděsilo. Na seniory byl vyvíjen obrovský psychologický nátlak, aby si koupili zboží. Rozhodla jsem se o tomto tématu psát ročníkovou práci a na základě toho vznikl projekt ve spolupráci se Sylvou Dymákovou – dokument Šmejdi. A tak mi vlastně zůstalo i toto téma.

Udělala jste takový miniexperiment a do kulturního domu jste přišla znovu, s jinak upraveným zevnějškem. Myslíte si, že se pořadatelé předváděcích akcí zaměřují na lidi nejen podle věku, ale i podle vzhledu?
Dnes už předváděcí akce nejsou, ale tehdy to tak určitě bylo. Prodejci si totiž na základě toho, že jsem mladá a slušně oblečená, mysleli, že jsem kontrola z „ČOIky“, tedy z České obchodní inspekce. Proto mě tam nechtěli pustit. Jednou se mi ale stala jiná zajímavá věc. Byla jsem na akci opět nenamalovaná a v jednu chvíli odešli prodejci dál a něco si šuškali. Jeden z nich pak za mnou přišel a řekl mi: „Hele, kočičko, na to, jak vypadáš, máš nějaký moc bílý zuby.“ A protože mu nekorespondovalo moje oblečení s mými zuby, zase mě vyhodili. Po nějaké době jsem změnila strategii a na tyto akce jsem začala chodit s babičkou. To už jsem tam pronikla bez problémů.