Životní cyklus v umění i terapii

V roce 1550 publikoval florentský malíř a architekt Giorgio Vasari knihu Životy, ve které představil vybrané architekty, sochaře a malíře od středověku po jeho současnost a analyzoval jejich dílo. V úvodu popisoval, jak umění postupně dosáhlo dokonalosti v antice a od doby císaře Konstantina začalo kvalitativně upadat, což dovršila invaze barbarů, Gótů. Ke znovuzrození umění podle něj došlo až na konci 13. století, když někteří florentští malíři opustili byzantský stylizovaný způsob malby a přiklonili se k malbě napodobující přírodu, respektive k realitě. Inspirován antropomorfickými modely vývoje, s nimiž se setkáme u starověkých autorů nebo jeho současníků, rozdělil dějiny umění na tři fáze: dětství, mládí a zralost. První období charakterizovala nápodoba barev a tvarů přírody, druhé schopnost zaznamenat téměř bezezbytku reálný svět a třetí nejen zvládnutí imitace přírody, ale její překonání. 

Jako se Vasari snažil pomocí svého modelu pochopit a systematizovat vývoj umění, pokusil se také německo-americký egopsycholog Erik Erikson formulovat svůj epigenetický model vývoje lidské psychiky. Na rozdíl od Freudovy koncepce psychosexuálního vývoje soustředícího se především na dětství vztáhl svůj model na celý lidský život a hlavním tématem tohoto procesu se stalo utváření osobní identity v rodinném, společenském a kulturním prostředí od mládí po stáří. Vývoj osobnosti člověka má podle něj osmi fází, přičemž postup těmito stadii je částečně určen úspěchem či neúspěchem ve stadiích předchozích. Pro formování osobnosti je podle Eriksona klíčové, jak vyřeší základní psychologický rozpor spojený s příslušnou vývojovou fází. Každá krize identity, která ji doprovází, přitom v sobě má výzvu k řešení a lze se s ní vypořádat ne pouze v příslušném období, ale během celého životního cyklu.