Být autorem svého životního příběhu

VLADIMÍR CHRZ již několik desetiletí zkoumá souvislost příběhů a psychologie. Zeptali jsme se ho, jak jeho bádání konkrétně vypadá a jak se podle něj vztahuje k lidské existenci.

Jak jste se k narativní psychologii dostal a čím vás oslovila?

Já jsem se už jako student psychologie, a později jako doktorand, zabýval metaforickým myšlením. Moje diplomka se jmenuje „Psychologie metafory“ a disertaci jsem psal o používání metafor v politické argumentaci. Tehdy, když jsem studoval, byla populární „psychologie tvořivosti“ a metafora byla jedno z jejích klíčových témat. Byl jsem fascinovaný hlubinnou psychologií, v níž je možné vidět metaforu jako řeč, kterou komunikuje nevědomí, například v neurotických či psychotických příznacích. Právě proto se metafora může využívat v řadě psychoterapeutických přístupů. Již tehdy jsem tušil, že lidská mysl je poeticky založena, jak to formuluje psycholog James Hillman. Naše zkušenost dostává svůj význam prostřednictvím metafor, symbolů a také pomocí zápletek vyprávění. To se mi vyjevilo až o něco později.

Důležitou roli v tom sehrála jedna moje zvláštní, možno říci mezní životní zkušenost, která mě nasměrovala k tomu, abych se začal zajímat o vyprávění příběhů v souvislosti s psychologií. V roce 1996 jsem byl s nadací Člověk v tísni v Bosně. Tehdy se tam pod vedením psychologa Marka Preisse zaváděl program práce s dětmi trpícími posttraumatickou stresovou poruchou. Působili jsme v bosenském městečku Maglaj. Krátce po uzavření příměří. Ještě nepanoval normální stav, po osmé večer byl zákaz vycházení. Výsledek byl, že hospody byly večer plné k prasknutí a v těch hospodách se lidé léčili ze svých traumatických zážitků tím, že z nich dělali historky k vyprávění. Často to byly otřesné věci, ale oni je podávali podle nepsaných pravidel vyprávění dobrého příběhu. Vždy se tam v pravou chvíli objevila nějaká pointa, něco, co narušuje očekávání, obvyklý řád věcí. Jerome Bruner, jeden ze zakladatelů narativní psychologie, tomuto prvku říká potíž (trouble) a považuje ho za princip narativity.

Zkusím uvést krátký příklad. Jeden večer šla v hospodě od úst k ústům takováto historka: město Maglaj bylo po řadu měsíců pod dělostřeleckou palbou bosenských Srbů. Rodina seděla u večeře a najednou byl dům zasažen granátem. Vše bylo náhle vzhůru nohama, na podlaze změť lidí, někteří krváceli. Ihned přijela sanita, naložili zraněné a odváželi je do nemocnice. Vtom z vrátek domu vyběhla babička, tiskla si rukou krvácející tepnu a volala na odjíždějící sanitku: „Vezměte mě s sebou, já jsem taky zraněná!“ Vzali ji tedy do nemocnice, kde zjistili, že ta stará žena je jediná zraněná a že její stříkající tepna způsobila mylný dojem, že zranění jsou všichni ostatní. Po dovyprávění historky se lidé v hospodě smáli, až brečeli, plácali se do kolen a vždy, když dovnitř přišel někdo nový, znovu a znovu se to opakovalo. Lidé se evidentně těmi historkami léčili. A já jsem si říkal: Co je to za zvláštní věc, tohle vyprávění příběhů? Tehdy, v roce 1996, jsem ještě nevěděl, že existuje narativní psychologie a na ní založená terapie.


Kdy jste to tedy zjistil? 

V roce 1999 jsem na psychologické konferenci v Olomouci slyšel přednášku kolegy Iva Čermáka o narativní psychologii a narativním výzkumu. A tady se přede mnou objevil rámec pro to, co mi už pár let vrtalo hlavou. Ivo mě zasvětil do tajů narativní psychologie, já se v Psychologickém ústavu Akademie věd České republiky přidal k jeho výzkumům a naše spolupráce trvá dodnes. Měl jsem štěstí, že v té době, tedy na přelomu tisíciletí, se otevíral první výcvik v narativní terapii v Institutu pro systemickou zkušenost pod vedením Vratislava Strnada. Bylo pro mě důležité, že spolu s výzkumy jsem měl i tuto terapeutickou zkušenost. Vratislav Strnad chápal terapii jako znovunalézání autorství životního příběhu, což je opět něco, co se mi ozřejmilo teprve později.


Jak byste definoval narativní psychologii? Co je její podstatou?

Víte, existuje řada učebnicových vymezení, možná jsme k některým v domácím kontextu s Ivem Čermákem přispěli. Zkusím to říct jinak. Věc má dva aspekty, první se týká vyprávění příběhu, druhý psychologie. Co je to příběh? Aristoteles ve své Poetice píše, že je to ztvárnění jednání. A co je to psychologie? Obvykle se říká, že je to věda o chování a prožívání. Já bych nahradil výraz chování slovem jednání. Chovají se mikroorganismy, člověk jedná. A máme tu společného jmenovatele: jednání. Chce-li psycholog pochopit člověka jako jednající bytost, potřebuje si všímat příběhů, v nichž je toto jednání ztvárněno. Takže narativní psychologie předpokládá, že jednání i prožívání člověka je utvářeno příběhy. Z hlediska příběhů myslíme, z hlediska příběhů prožíváme, v souladu s příběhy jednáme. Nejenom že vyprávíme život, ale také žijeme vyprávění, vztah života a vyprávění je obousměrný. Aristoteles napsal, že vyprávění napodobuje život. To zcela otočil Oscar Wilde, podle něhož život napodobuje umění. A na to v jednom rozhovoru vtipně zareagoval režisér Woody Allen, který řekl přibližně toto: „Život napodobuje špatnou televizi. Kdyby napodoboval umění, byl by určitě lepší, než je.“ Já si to Allenovo vyjádření přebírám asi takhle: nejenom že žijeme příběhy, ale do jisté míry – ne zcela – si můžeme vybrat narativ, který bude náš život utvářet. Některé příběhy jsou tedy „více k životu“ než jiné. Na tom je mimo jiné založena narativní terapie – tedy narativní psychologie aplikovaná na psychoterapii lidí.

Placená zóna

Vladimír Chrz

vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde také získal doktorát z obecné a pedagogické psychologie. V současné době pracuje jako vědecký pracovník v Psychologickém ústavu Akademie věd České republiky a vyučuje na Katedře psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a několika dalších vysokých školách. V rámci výzkumných projektů (psychická odolnost ve stáří, krize středního věku atd.) používá narativní přistup.