Naděje v nemocnici

Jako psycholožka přicházíte do styku s malými pacienty v nemocnici v Oslu. Jaká má práce s dětmi specifika?

Pomáháme jim projít bolestivými procedurami, jak to jen jde. Kombinujeme kognitivní terapii, terapii zaměřenou na emoce, narativní terapii, terapii založenou na přírodě, klinickou hypnózu a tak dál. Nemoc postihuje celou rodinu. Rodiče, sourozenci a další blízcí cítí, že jejich životy se změnily, když dítě onemocnělo. Děti mají často pocit, že život je nespravedlivý. Někdy si připadají jiné než jejich vrstevníci a jejich interakce s rodinnými příslušníky může být náročná. Pobyt mimo nemocnici v přírodě pomáhá. Když je celá rodina povzbuzena k pozitivní zkušenosti, má to terapeutickou funkci samo o sobě. Díky novým zážitkům lidé rozšíří svůj pohled na vlastní život, začnou o něm vyprávět jiný příběh, což posílí jejich sebevědomí a schopnost vyrovnat se s náročnou situací. Také zdravotníci mohou zažít jiné stránky pacienta a rodiny ve srovnání s nemocničním prostředím a mohou jim s tvorbou pozitivního příběhu o jejich životě pomoci. Příroda probouzí v pacientech zvědavost a kreativitu, umožňuje jim přístup k podpůrným asociacím, posiluje odolnost v těžkostech – a rovněž otvírá cestu k očekávání pozitivní změny a vývoje.

Maren Lindheim
je klinická psycholožka. Specializuje se na psychologii dětí a dospívajících. Vzdělává odborníky v klinické hypnóze a koordinuje centrum Outdoor Care Retreat ve Fakultní nemocnici Oslo. Je vypravěčkou příběhů. V minulosti se také živila potápěním a prací s psími spřeženími. Ráda cestuje a zkoumá přírodu. Bydlí se dvěma dětmi a psem u lesa v Oslu.

A co když to dobře nedopadne?

Náš zdravotní systém je na některé potíže bohužel stále krátký. V případě dětí je to obzvlášť smutné. V rámci dětské paliativní péče se pak snažíme o to, aby byl proces odcházení co nejméně bolestivý a co nejvíce podle představ dítěte, potažmo rodiny. Je tedy běžné, že náš paliativní tým jezdí k lidem domů, ať už na kontroly, nebo kvůli poskytnutí medikace a ošetření, které nezvládnou členové rodiny. Vždy jezdí dva, aby to nebyla příliš velká zátěž pro jednoho pracovníka nebo pracovnici. V tandemu bývají buď dvě zdravotní sestry, nebo sestra a lékařka. Po náročném kontaktu s dětským pacientem pak spolu mohou situaci probrat a nemusí čekat na intervizi nebo supervizi. Vybavuji si, jak si jeden pacient přál oslavit Vánoce, přestože prognóza nenasvědčovala tomu, že se svátků dožije. Udělali jsme tedy Vánoce v létě, přijela velká část rodiny, myslím, že kolem dvaceti lidí. Rozdávaly se dárky a bylo to moc hezké. Byly tam i dvě zdravotní sestry pro případ, že by se zdravotní stav zkomplikoval. V takových situacích si s pacienty a rodinami vytváříme vztah, což je sice dobré, ale i náročné. 

Když pracujete s přírodou, co přesně děláte?

Máme dřevěnou chatu v lese u potoka, je tam i ohniště. Chodíme tam třeba s dětmi, jimž předčasně odešel sourozenec. V rámci následné péče s dětmi pracujeme arteterapeuticky, například pomalujeme kámen a vložíme ho do vody, která symbolizuje plynoucí čas. Se sourozencem se tak loučíme. Necháme ho jít. Ohniště může být do procesu loučení také zahrnuto nebo může dětskému pacientovi zprostředkovat jeden z posledních zážitků v bezpečném a kontrolovaném prostředí v případě, že má rád oheň, ale jeho stav mu už nedovoluje, aby odjel domů.