Naděje v nemocnici

Jako psycholožka přicházíte do styku s malými pacienty v nemocnici v Oslu. Jaká má práce s dětmi specifika?

Pomáháme jim projít bolestivými procedurami, jak to jen jde. Kombinujeme kognitivní terapii, terapii zaměřenou na emoce, narativní terapii, terapii založenou na přírodě, klinickou hypnózu a tak dál. Nemoc postihuje celou rodinu. Rodiče, sourozenci a další blízcí cítí, že jejich životy se změnily, když dítě onemocnělo. Děti mají často pocit, že život je nespravedlivý. Někdy si připadají jiné než jejich vrstevníci a jejich interakce s rodinnými příslušníky může být náročná. Pobyt mimo nemocnici v přírodě pomáhá. Když je celá rodina povzbuzena k pozitivní zkušenosti, má to terapeutickou funkci samo o sobě. Díky novým zážitkům lidé rozšíří svůj pohled na vlastní život, začnou o něm vyprávět jiný příběh, což posílí jejich sebevědomí a schopnost vyrovnat se s náročnou situací. Také zdravotníci mohou zažít jiné stránky pacienta a rodiny ve srovnání s nemocničním prostředím a mohou jim s tvorbou pozitivního příběhu o jejich životě pomoci. Příroda probouzí v pacientech zvědavost a kreativitu, umožňuje jim přístup k podpůrným asociacím, posiluje odolnost v těžkostech – a rovněž otvírá cestu k očekávání pozitivní změny a vývoje.

Maren Lindheim
je klinická psycholožka. Specializuje se na psychologii dětí a dospívajících. Vzdělává odborníky v klinické hypnóze a koordinuje centrum Outdoor Care Retreat ve Fakultní nemocnici Oslo. Je vypravěčkou příběhů. V minulosti se také živila potápěním a prací s psími spřeženími. Ráda cestuje a zkoumá přírodu. Bydlí se dvěma dětmi a psem u lesa v Oslu.

A co když to dobře nedopadne?

Náš zdravotní systém je na některé potíže bohužel stále krátký. V případě dětí je to obzvlášť smutné. V rámci dětské paliativní péče se pak snažíme o to, aby byl proces odcházení co nejméně bolestivý a co nejvíce podle představ dítěte, potažmo rodiny. Je tedy běžné, že náš paliativní tým jezdí k lidem domů, ať už na kontroly, nebo kvůli poskytnutí medikace a ošetření, které nezvládnou členové rodiny. Vždy jezdí dva, aby to nebyla příliš velká zátěž pro jednoho pracovníka nebo pracovnici. V tandemu bývají buď dvě zdravotní sestry, nebo sestra a lékařka. Po náročném kontaktu s dětským pacientem pak spolu mohou situaci probrat a nemusí čekat na intervizi nebo supervizi. Vybavuji si, jak si jeden pacient přál oslavit Vánoce, přestože prognóza nenasvědčovala tomu, že se svátků dožije. Udělali jsme tedy Vánoce v létě, přijela velká část rodiny, myslím, že kolem dvaceti lidí. Rozdávaly se dárky a bylo to moc hezké. Byly tam i dvě zdravotní sestry pro případ, že by se zdravotní stav zkomplikoval. V takových situacích si s pacienty a rodinami vytváříme vztah, což je sice dobré, ale i náročné. 

Když pracujete s přírodou, co přesně děláte?

Máme dřevěnou chatu v lese u potoka, je tam i ohniště. Chodíme tam třeba s dětmi, jimž předčasně odešel sourozenec. V rámci následné péče s dětmi pracujeme arteterapeuticky, například pomalujeme kámen a vložíme ho do vody, která symbolizuje plynoucí čas. Se sourozencem se tak loučíme. Necháme ho jít. Ohniště může být do procesu loučení také zahrnuto nebo může dětskému pacientovi zprostředkovat jeden z posledních zážitků v bezpečném a kontrolovaném prostředí v případě, že má rád oheň, ale jeho stav mu už nedovoluje, aby odjel domů. 

Jak došlo k tomu, že jste se rozhodla do léčby zahrnovat přírodní prostředí?

Začalo to uvědoměním, že mnoho dětí a dospívajících zažívá v nemocničním prostředí nepohodlí. Pro děti je těžké cítit se v bezpečí, osvojit si schopnost vyrovnat se s prožívanou zátěží a utrpením. Řada z nich se v lese snáz uvolní a cítí se svobodněji, byť je to od nemocnice kousek. Když se dětí ptám, jestli jsou raději uvnitř, nebo venku, téměř vždy odpovídají, že venku. Často se jim také podaří přenést si zážitek zpátky do nemocničního prostředí a vzpomenout si na něj, když se potřebují uklidnit. Dřevěný domek na konci nemocničního areálu vznikl tak, že jsme měli jednu dvanáctiletou pacientku s leukémií. Léčba trvala přes půl roku. Pak jsme dívku z nemocnice pustili, ale nemoc se vrátila. Její otec byl frustrovaný, že ji musí navštěvovat v nehostinném nemocničním areálu, a tak jsme se dohodli s architektem a zrodil se tento počin. S oblibou říkám, že neexistuje výzkum, který by říkal, že pobyt v kancelářích a obecně uvnitř budov je nějak přínosný. Pokud zrovna nepotřebujete být vevnitř, běžte ven. 

Jaká specifika má práce s přírodou v kontextu zdravotního systému?

Existuje mnoho výzkumů mapujících příznivé účinky přírody na fyziologické a psychické zdraví. Přínos může být už jen v tom, že pacienty do přírody přivedeme a přírodu „přivedeme“ do nemocnice – od přirozeného světla přes výhled do zeleně nebo zahrady a kontakt s přírodními materiály až k „pojízdným záhonům“. Léčbu i terapeutickou práci usnadňuje i příroda v okolí, to je něco, co by se mělo dále zkoumat. V naší chatě začínám sezení větou: „Poslouchej! Slyšíš, jaké je tady ticho?“ Celé nastavení konverzace se pak změní.

Jaké bývají konkrétní kroky, které s dětmi děláte?

Jak už bylo naznačeno, na začátku se jich ptám, kde by chtěly raději být, a podle toho se řídím. Dává jim to zkušenost s tím, že mají situaci nějak „v rukou“. Můžou se rozhodovat, na jakém místě chtějí různá témata probírat, jestli v místnosti, v terapeutické chatě nebo na čerstvém vzduchu pod širým nebem. Máme větší flexibilitu než v běžné terapeutovně v nemocnici. Různá nastavení mohou stimulovat koncentraci, podpořit relaxaci, uvolnit napětí nebo nás spojit s emocemi. 

Jak si vlastně vysvětlujete, že tento přístup tak dobře funguje? 

Zjistili jsme, že pobyt venku v přírodě vytváří mezi mnou a pacientem nebo jeho rodinou rovnocennější vztah. Lépe se buduje důvěra a dobré napojení, čímž se usnadňuje vstup do terapeutického procesu.

Terapeutické aktivity v dřevěné chatě se staly předmětem výzkumu. Mohla byste nám ho přiblížit?

Studií jsme udělali několik. V poslední jsme se zaměřovali na to, jak děti vnímají dvě odlišná místa v rámci univerzitní nemocnice z hlediska jejich architektonického designu a emocionálního potenciálu. Prvním místem bylo běžné moderní nemocniční křídlo, druhým pak zmíněná unikátně navržená chata v přírodním prostředí mimo hlavní budovu nemocnice. Zaměřovali jsme se na psychologické aspekty – jak různá prostředí aktivují kognitivní schémata a vedou k vyvolání odlišných emočních reakcí a způsobů chování. Výzkumu se zúčastnilo sedmnáct dětí ve věku sedm až šestnáct let. Jedenáct z nich nemělo s hospitalizací kvůli vážnému zdravotnímu stavu žádné předchozí zkušenosti, zatímco šest dětí bylo v době sběru dat v procesu léčby nebo následného sledování zdravotního stavu. 

Zjištění ukazují, že děti vnímají prostředí odlišně z pohledu fyzických i emočních omezení. Celkově děti preferují architektonické prostory s přímým kontaktem s přírodou nebo s designem, který přírodu napodobuje. Dále dávají přednost místům, která jsou podnětná, přátelská a intimní. V takových prostředích se cítí méně omezovány, jsou uvolněnější a svobodněji projevují emoce. Studie naznačuje, že trávení času v takto navržených prostředích může zvýšit odolnost a spokojenost s hospitalizací u dětí, které jsou v nemocnici delší dobu. Zmíněné poznatky by mohly mít významné důsledky pro praxi, zejména pokud by byly zohledněny při navrhování budoucích zdravotnických zařízení.

Jak přesně odlišně děti daná místa vnímaly?

Obecně nemocniční prostředí vnímaly jako omezují a dřevěnou chatu jako neomezující. Konkrétněji uváděly, že v nemocnici zakoušejí nudu a předvídatelnost, nepřátelskost, sevřenost, pocit ohrožení a emoční útlum. V chatě naopak hovořily o nečekaných podnětech, vzrušení, uvolnění, přátelskosti, volném emočním prožívání a bezpečí.

Když jsem si s vámi před časem povídal, zmínila jste se o tom, že při práci s dětmi pomáhá „dotek kouzla“ nebo „jiskra magie“. Co tím myslíte?

V terapii chceme, aby dítě věřilo v možnost, že se věci mohou změnit k lepšímu. Chceme, aby v sobě objevilo naději, motivaci a aby se k nám mohlo v terapeutickém procesu či projektu opravdu vnitřně připojit. Novost prostředí, svěžest podnětů a zvědavost vedou děti k tomu, aby pozorněji naslouchaly našim návrhům, ale i vlastním nápadům, které by si jinak ani nemusely uvědomit. Vnesení špetky magické síly do procesu má také co do činění s nadějí, že je všechno možné – děti v sobě snáz objeví vlastní „superschopnosti“ a uvěří jim. Příkladem může být, jak dokážou využít svou představivost, aby se vyrovnaly s bolestí.

Jaké v sobě příroda – ve vztahu k vaší práci – nese významy a symboly? Vnímáte její duchovní nebo transcendentní dimenzi? 

V přírodě je mnoho symbolů a metafor, které mohou být v terapii využity. Příkladem je změna ročního období, koloběh života nebo třeba květiny, které rostou na místě, kde není téměř žádná půda. Dále uvědomění, že rostliny pomáhají přežít drobnému hmyzu. Zajímavé může být i to, když při procházce necháme dítě, aby nás samo vedlo, volilo si cestu. Objeví třeba schovaného brouka, skotačící veverku, dosud neznámou rostlinu nebo kámen, který mu učaruje. Když přitom dítě pozorně vnímáme, může snáze najít cestu i ke svému vnitřnímu prožívání, rozkrýt smysl ve vlastních zkušenostech. 

Zůstal vám v paměti nějaký konkrétní pacient nebo pacientka?

Nikoli pacient, ale zkušenost. Znovu a znovu jsem svědkem toho, jak děti a rodiny společně zvládají úžasné věci, když čelí krizi. Osvědčilo se například činit děti za něco zodpovědné – třeba za domácí mazlíčky. Jinak mají pocit, že selhávají, že se o ně někdo musí starat, což jim může přitěžovat.

Pracujete s hypnózou a příběhy. Jaké nástroje používáte a pro jaké účely?

Klinickou hypnózu využívám při veškeré své komunikační a terapeutické práci. Usnadňuje pozitivní očekávání chtěné změny a vede lidi k tomu, aby se spolehli na vlastní prostředky – a pomohli si sami. Také považuji za užitečné pomáhat lidem převyprávět jejich příběh tak, aby jim to přineslo užitek. Aby si uvědomili všechno, co dokázali, a ocenili to. Snažím se tak posílit jejich hrdost, sebedůvěru a sebevědomí.

Řekla byste ještě něco víc o roli příběhů v přístupu k dětem?

Děti mají smysl pro úžas. Jsou zvědavé, mají plno otázek. Většina vědců a objevitelů byla zvídavá už v dětství. Proč se objevil blesk? Proč je nebe modré? Proč je vrána černá? Kdo stvořil ptáky? Někdy nás ty dotazy můžou iritovat – navíc dětem nestačí suchá data. Nemůžete jim jen prozradit živočišný druh nebo jim číst z učebnice o tom, jaké má vrána rozpětí křídel nebo kolik váží. To je pro ně nudné. Ale pokud jim napřed řeknete příběh a teprve pak přidáte fakta, bude je to zajímat mnohem víc. Příběh je přitáhne a teprve díky němu se začnou o fakta zajímat. Jakmile si ho vizualizují, zůstane v nich možná na celý život. Lidé si odpradávna pamatovali různé příběhy napříč generacemi. Některé vypadají jednoduše, ale jsou velmi působivé, silné, mohou formovat dětské myšlení. Pomáhají dětem vztáhnout se k sobě. Dítě má otevřenou a flexibilní mysl, a proto pro něho může být příběh tím nejlepším nástrojem k předávání znalostí. Bude naslouchat, prožívat a zároveň se učit.

Narativní přístup je tedy pro práci s dětmi velmi cenný...

Lidé jsou vypravěči. Vyprávěním příběhů vytváříme smysl. „Píšeme“ si vlastní životní scénáře, které určují, jak se díváme na sebe a na ostatní. Jak bude vypadat dětský příběh o pobytu v nemocnici? A jak to ovlivní motivaci dítěte k dalším setkáním se systémem zdravotní péče? V tomto procesu můžeme dětem pomoci, aby měly na nemocnici dobré vzpomínky, aby si uvědomily, co všechno tam dokázaly, ať už jde o učení se v místní škole, zotavení, nebo sebepoznání. Pomáháme jim utvářet si životní příběh, s nímž se jim bude dobře existovat. Místo toho, abychom byli direktivní a děti poučovali, umožníme jim, aby si „na to přišly samy“, aby se vydaly vlastní cestou – v přírodě, v příbězích i v životě. 

Co vám v náročném povolání pomáhá?

Setkání s tolika krásnými lidmi! A také zážitky z přírody a kreativita, která se se všemi zmíněnými procesy pojí. Hravost, humor, zábava při práci.

Foto: Archiv Maren Lindheim; doprovodné obrazy: Jakub Janovský