Logoterapie a existenciální analýza

Logoterapie a existenciální analýza jsou dvě odlišné strany jedné mince?

Jsou to dva různé způsoby práce pro různé klienty. V našem psychoterapeutickém směru vnímáme logoterapii jako nástroj pro poradenství a existenciální analýzu jako nástroj určený pro psychoterapii. 

V čem tedy spočívá logoterapie?

Logoterapie je zaměřená na hledání smyslu v konkrétním okamžiku klientova života a nepracuje příliš s jeho osobní historií. Slouží k aktivizaci a podpoře klientovy odvahy pro něco se rozhodnout, vybrat tu nejlepší možnost v dané chvíli a nést za tuto volbu zodpovědnost. Logoterapie je užitečná v okamžiku, kdy přijde člověk, který víceméně netrpí úzkostmi ani depresemi, žije ve funkčních vztazích, docela dobře ví, co mu dělá radost. Dokáže také připustit, že je v určitých oblastech schopný a úspěšný a jeho sebevědomí je poměrně pevné. Přes to všechno mu ale není dobře. Neví, co dál. Neví, kam svůj život nasměrovat. Ví, že vede dobrý život, nějak ho to ale netěší, nenaplňuje, nedává mu to smysl. Působí jako hrdina z pohádky, který stojí na rozcestí, na němž je řada ukazatelů, které vedou každý jiným směrem, za jiným cílem a představují jiná rizika a ztráty. Logoterapie se pak dívá na to, co takového klienta vlastně dokáže emočně nejvíc pohnout. Která bezprostřední výzva a životní okolnost ho láká a stále se k ní v myšlenkách vrací? Který rozcestník je ten nejhodnotnější teď a tady? Stojí ten konkrétní cíl, který je na něm napsaný, za to, aby klient unesl všechnu námahu, ztráty, nejistoty i rizika, pokud se rozhodne tím směrem po nové cestě jít? Čistě logoterapeutická práce může být krátká a vejde se do pár setkání.

A co existenciální analýza?

Ta přichází ke slovu, když je klient dlouhodobě zatížený strachem a úzkostí, vyčerpáním, žije v nefunkčních a destruktivních vztazích, je sebedestruktivní, závislý, zatěžuje sebe nebo své okolí. My říkáme, že došlo ke zranění na některé rovině základních osobních potřeb člověka. Takové základní potřeby rozlišujeme čtyři. První tři patří existenciální analýze a ta čtvrtá logoterapii. První je pocit bezpečí, opory a ochrany fyzického života, a to už od prenatálního stadia. Druhou potřebu představuje láskyplnost a hřejivost od světa i sebe samého, potřeba milovat a cítit, že jsem milován. Třetí potřeba je být respektovaný takový, jaký jsem, vědět, v čem jsem výjimečný a osobitý, v čem tkví má vlastní hodnota. A teprve ta čtvrtá potřeba je potřeba žít dobře, smysluplně. Pokud došlo ke zranění na prvních třech rovinách, klient nemá sílu a dobré podmínky pro orientaci na smysluplný život. Brání mu v tom úzkost, která má podobu panických atak, obsedantních poruch, fobií. Nebo mu brání nedostatek energie, protože v jeho životě chybí hřejivost a láskyplnost, a je depresivní. Nebo ho trápí nízké sebevědomí a život mu komplikuje stud, impulzivita, závislost, agrese, vyhýbavost… V této chvíli začíná dlouhý, často mnohaletý proces terapie plný podpory, zpětné vazby, zpracovávání osobní historie. Proces plný slz, bolesti – a nakonec úlevy a uzdravení.

Řekla byste v této souvislosti něco víc o utrpení a jeho roli? 

Někdy si i naši kolegové myslí, že logoterapie vidí v utrpení smysl. Ale tak to není. Utrpení samo o sobě smysl nemá, smysluplně můžeme žít i bez bolesti. Zralými se stáváme spolehlivěji skrze lásku než skrze utrpení. Utrpení nás může velmi snadno zlomit, někdy nadobro. Logoterapie ale pomáhá utrpení unést a po čase nalézt smysl života i v případě, že je člověk těžce zkoušený, často nespravedlivě. Klient trpělivě hledá odpověď na otázku: pro co dobrého chci žít, utrpení navzdory?

Jakým způsobem lze pracovat se smyslem života v terapii?

Po smyslu života se ptáme, když je život k neunesení. To jsou situace, kdy do naší existence vstoupilo utrpení, aniž bychom se o to jakkoli přičinili. Ovšem otázka po smyslu se přirozeně objevuje i v situaci životní změny. Příklady mohou být dospívání, ukončení studia, narození dětí, nástup do zaměstnání, ztráta zaměstnání, krize středního věku, odcházející dospělé děti, rozpad rodiny, ztráta životního partnera, stárnutí, důchodový věk. A samozřejmě nesmím zapomenout na syndrom vyhoření. Vždy znovu je potřeba trpělivě hledat odpověď na otázku, co dál. Jakou cestou dál jít? Pro co chci v tomto novém období žít? Odpověď leží výhradně v klientově srdci, v jeho mysli a kompetencích. Terapeut se jen ptá, nabízí, podporuje a jeho zkušenosti mu pomáhají neklesat na mysli tváří v tvář tomu, že se klientův život bortí a zatím není jasné, jakou bude mít novou podobu. Logoterapie se opírá o to, že okolo nás je vždy něco, pro co je dobré žít. Vždy je tu nějaká výzva, která se týká právě nás. Terapeut není kompetentní, aby klientovi nabízel nějaký univerzální smysl života. Rakouský psychiatr Viktor Frankl považoval za nejvyšší hodnotu života život sám. A to v terapii znamená hledat pro život ty nejlepší možné podmínky a výzvy.