Věčné hledání smyslu ve filmech

Humanitní obory se k otázce smyslu života hojně vyjadřují. Ať už zastáváme jakékoli vědecké paradigma, existenciální potřeby stojící v centru lidské osobnosti nelze přehlížet. I proto se těchto nejhlubších témat dotýká v podstatě jakýkoli volní akt, ty umělecké nevyjímaje.

„Není v tom nic zvláštního. Snažte se být na sebe hodní, nejezte tučné maso, občas si přečtěte dobrou knihu, choďte na procházky a pokuste se žít v míru a harmonii s lidmi všech vyznání a národů.“ Tak zněla odpověď věhlasné komediální skupiny Monty Python na otázku zahrnutou už v názvu jejich filmu z roku 1983 – Monty Pythonův smysl života. Britští provokatéři v tomto snímku, jenž je dodnes poněkud ve stínu divácky vděčnějších titulů jako Monty Python a svatý grál či Život Briana, přednesli divákům sled scének variujících od existenciální hloubky až po groteskní absurdno. Když na konci bezmála dvouhodinového díla ledabyle přeříkali výše zmíněné floskule, dotkli se smyslu života mnohem radikálněji a důsledněji, než je na první pohled zřejmé. Odmítli rozmáchlé a pěkně znějící, v jádru však vyprázdněné hledání životní podstaty, jakéhosi svatého grálu univerza, a namísto toho dali najevo, že právě v jednotlivých, často prchavých momentech se ukrývá to pravé bohatství, ten skutečný smysl života.

To jde ostatně ruku v ruce s učením Viktora Frankla i Jeana-Paula Sartra. Jak je dobře známo, Frankl využil svých zkušeností přeživšího holokaustu k formování velmi pozitivního přístupu k tématu životního smyslu. Podle něj neexistuje předepsaný, pevně daný smysl života, nýbrž je nutné nalézt smysluplnost v životě vlastním – ať už to znamená cokoli. Naše jedinečná odpověď na výzvy přicházející z vnějšího světa pomáhá vytvořit tolik potřebný pocit smysluplnosti. A koneckonců ani Sartre nevěřil v objektivní smysl života či podobné univerzálně platné hodnoty – každý má osobní zodpovědnost za své chování, díky čemuž je každý čin hodnotou, vyjádřením určitého smyslu života.

Psychologie i další humanitní obory se k otázce smyslu života hojně vyjadřují. Ať už zastáváme jakékoli vědecké paradigma, existenciální potřeby stojící v samém centru lidské osobnosti prostě nelze přehlížet. I proto se těchto nejhlubších otázek dotýká v podstatě jakýkoli volní akt, ty umělecké nevyjímaje. Nemusí pro nás být samozřejmé si to přiznat, ale filmy se podílejí na budování kultury a společnosti, v níž se pohybujeme a která výrazně podmiňuje i naše očekávání od života a jeho smyslu. Neexistuje tudíž film, u něhož bychom po určité rovině smyslu nemohli pátrat: co nám sledování daného díla dává? Jde „jen“ o zábavný eskapismus, díky němuž zapomeneme na starosti všedního dne, anebo prostřednictvím umění můžeme lépe nahlédnout některé aspekty svého prožívání a chování?

I za předpokladu, že nějaké dílo zdánlivě není zajímavé absolutně ničím, se můžeme ptát po smyslu či účelu jeho existence: copak samotný fakt, že příprava audiovizuálního obsahu pomohla na řadu měsíců či let zaměstnat velké množství lidí způsobem, který jim (snad) připadal zajímavý a obohacující, neospravedlňuje existenci téměř jakéhokoli výsledku? Jak říká jedna postava v nedávném dramatu Víly z Inisherinu, o němž jsme psali v minulém čísle: „Musíme se něčím zabavit, abychom oddálili nevyhnutelné.“ A tak každý z nás tráví den za dnem činnostmi, které, pokud máme štěstí, považujeme alespoň z dlouhodobé perspektivy za smysluplné. A když se toto daří, co víc bychom vlastně mohli chtít?


Plastová upřímnost

Začátkem února se v kinech objevil nenápadný slovenský snímek Plastic Symphony. Jeho režisér Juraj Lehotský na sebe dosud nejvýrazněji upozornil díky dokumentu Slepé lásky z roku 2008, v němž sledoval milostné trable nevidomých. Jeho pozdější dramata Zázrak a Nina zaujala především pravověrné festivalové diváctvo a v tomto trendu pokračuje i letošní novinka, obsahující množství dlouhých záběrů i procítěných hudebních vložek.

Vyprávění plné výpustek sleduje dvojici nevlastních bratrů, nadaného hudebníka Matúše (Bartosz Bielenia) a nízkým vzrůstem limitovaného dobráka Davida (Vojtěch Zdražil). Společně se protloukají životem hlavně díky pouličnímu hraní na kontrabas, časem se však jejich cesty rozejdou. David najde smysluplné uplatnění v domově pro seniory, zatímco Matúš pronikne mezi vídeňskou muzikantskou smetánku. Ani tam se mu však nedaří hrát svou vlastní skladbu s názvem Plastic Symphony, a tak je třeba se ptát: za jakých podmínek se umění stává smyslem života a kdy je jen konzumním produktem? A dokážeme to včas odlišit?

Placená zóna

Mojmír Sedláček.