Slepý optimismus odolnost nevypěstuje

Mindfulness, resilience nebo zjednodušující akcent na pozitivní emoce. Na to vše jsme s psycholožkou, psychiatričkou a terapeutkou KRISTÝNOU DROZDOVOU nahlédli optikou neurověd.

Při přípravě na rozhovor o pozitivní psychologii a emocích mě jako první napadla věta „ať je mi dobře, ať jsou všechny bytosti šťastny“, kterou znám z mindfulness meditace. Nepochopení tohoto přání ale vede k popírání nepříjemných emocí a nadřazování příjemných, blažených pocitů nad ty nemilé. Jak to vnímáte vy?

Nejdřív je možná důležité si všimnout rozdílu mezi autosugescí „je mi tak dobře“, byť ve skutečnosti se mám pod psa, a mezi přáním „kéž je mi dobře“. V meditaci milující laskavosti – mettá meditaci –, na kterou se ptáte, nejde o to, něco si nalhávat a zvětšovat zaslepenost k vlastnímu utrpení. Spíše se snažíme kultivovat laskavost a soucit a díky tomu niternou bolest transcendovat. Jde o orientaci pozornostních, myšlenkových a prožitkových procesů směrem k pozitivním aspektům života. 


Ale pokud se při kultivaci „pozitivního myšlení“ nepříjemným a bolestným věcem horlivě vyhýbáme, ignorujeme je, může nám to uškodit, že?

Zrovna nedávno jsem četla rozhovor se spisovatelkou Petrou Hůlovou o její nové knize. Zachycuje rozpor mezi prožívanou mizérií života a snahou tuto mizérii zaobalit do hezkého pozlátka dobrých a blahosklonných pocitů. Mluví o tyranii dobra. Je to pozitivita za každou cenu, slepý optimismus.

Mirko Frýba, zakladatel satiterapie, českého psychoterapeutického směru využívajícího všímavost, si byl takových pastí seberozvoje dobře vědom. Jeho instrukce k meditaci dobrotivosti vychází z konkrétní životní vzpomínky meditujícího… Začneme tím, že si vzpomínku vybavíme v mysli, se všemi detaily, jako starou fotografii. Když se v našem těle objeví pocity ze znovuprožívání oné situace, můžeme si silně a opravdově přát: ať je mi dobře jako v té chvíli. Přání i prožívání tak vychází ze žité skutečnosti. Nic si nevsugerováváme, snažíme se v mysli kultivovat nebo usazovat dobrý pocit. Není to ale moc snadné, protože my lidé žijeme s negativity bias – během evoluce jsme si zvykli věnovat větší pozornost negativním jevům.


Takže optimistickému myšlení se musíme aktivně učit?

Optimismus je důležitou kognitivní strategií resilience, tedy odolnosti. Dokonce by se dalo říct, že optimismus je jejím palivem. Je to životní postoj orientovaný na budoucnost, nesený přesvědčením, že se věci v dobré obrátí. A lze ho trénovat. Ovšem existují dva rozdílné typy optimismu: slepý optimismus ignoruje životní změny a nepohodu, nasazuje svému nositeli růžové brýle a zaslepuje ho. Pravou podporou resilience je optimismus realistický, který věnuje plnou pozornost i negativním jevům. Akceptujeme je, počítáme s nimi. Avšak nijak na nich neulpíváme. Orientujeme se na budoucnost a máme důvěru, že věci dobře dopadnou. Velice lidsky o tom píše novozélandská psycholožka Lucy Hone. Trefně popisuje tři přednosti odolných lidí, kteří stojí tváří v tvář neštěstí. Sama přišla o malou dcerku při autonehodě. Přesto musela najít cestu, jak jít životem dál.


Jaké tři přednosti to jsou?

Uznat realitu a umět procítit i těžké emoce. Zaměřit pozornost na věci, které můžeme měnit. A rozvíjet vděčnost. Dovolit si vidět, že v našem životě jsou i dobré věci, byť prožíváme něco těžkého. 

Evolučně náš mozek nebyl utvářen tak, aby nám zabezpečil štěstí a pohodu, ale aby nás navigoval k přežití. Proto je někdy tak obtížné pozitivní emoce najít a kultivovat. Ale mozek je plastický. Jakou zkušeností ho zásobíme, takovým způsobem se bude měnit. Americký psychiatr Daniel Siegel poznamenává, že to, čemu věnujeme energii a pozornost, má tendenci narůstat. Je to paralela k zlatému Hebbovu pravidlu, že neurony, které jsou spolu aktivní, se propojují a v budoucnu vzrůstá pravděpodobnost, že budou spolu znovu aktivovány a propojeny spíše než jiné neurony, které spolu aktivní nebyly. Na úrovni myšlení a prožívání to znamená, že opakované přání dobra a opakované vzpomínání na dobré životní okamžiky vede k podpoře synaptických spojení, která tyto vzpomínky a prožívání reprezentují. 

A naopak – čím intenzivněji se strachujeme, tím více zvětšujeme šanci, že se budeme obávat i v budoucnu. 

Placená zóna