Příběhy z ústavní péče

„Pavlo, děkuji vám za váš lidský přístup a klidnou energii. Rád jsem poznal někoho, kdo (snad!) není píča.“ Takové věnování mi napsal do své knihy Nebuď p*ča autor Tomáš Morávek poté, co jsme měli společnou besedu se čtenáři na veletrhu Svět knihy. Zaujetí lidským přístupem a klidnou energií bylo oboustranné. A Tomášovu knihu jsem posléze „zhltla“ prakticky na posezení. Jde o útlou a velmi čtivou publikaci umožňující vhled do soudobé ústavní péče o děti.

Tomáš Morávek je původně vystudovaný herec a moderátor, instruktor bojových umění. Jak se stal vychovatelem? Dá se říct, že si ho děti samy vybraly. Viz úvod knihy: Divadelní festival pro děti, malá copatá holčička: „Přijdeš za mnou do Klokánku?“ „Já nevím, prcku, pokusím se.“ „Slib to!“ „Ach… no dobře, přijedu za tebou do Klokánku.“ Tomáš přijel, stal se zde dobrovolníkem a později vychovatelem. Práce s dětmi ho vtáhla. V současné době má za sebou již devět let práce v nejrůznějších zařízeních pro děti.

Osobní příběh knihu otevírá, později dominují příběhy dětí, jež se prolínají s teorií a praxí ústavní péče o děti u nás. Dozvíte se, jak to chodí například v Klokánku, i to, že chcete-li být dobrým vychovatelem, nestačí děti milovat a umět uvařit guláš. Svěřenci ústavů si prošli všelikými traumaty a pracovník (teta či strejda) musí vědět, co dělat, když takové dítě třeba přestane ze dne na den mluvit či se poškozuje. 

Placená zóna

Pavla Koucká