Vstoupit do tvořivého prostoru

„Odmala mám v sobě důvěru, že svět je dobrý. Že věci jdou dobrým směrem,“ říká Petr Glogar, rodinný terapeut, katolický kněz a karmelitánský mnich. Nenosí hábit a hned po bohoslužbě se zamíchá mezi lidi, aby si s nimi popovídal. Rád stojí u oltářního stolu, ale s podobným potěšením jde i za bar, aby připravil italskou kávu a rozdal ji příchozím. Je pro něj stejně krásné sloužit mši i škrábat brambory a podle svých slov v životě „nevyhledává nic mimořádného“. Není to ani potřeba. Petr vnímá mimořádnost v každém okamžiku, i tom nejobyčejnějším. Svou hlubokou vnitřní radost, neokázalou opravdovost a tichý úžas nad světem vkládá do každého setkání i aktivity. 

Jedním z míst, do nichž se otisklo jeho mnohobarevné vidění a úcta k člověku, je Fortna – nevšední dům na pražském Hradčanském náměstí. Objekt lze jednoduše charakterizovat jako klášter bosých karmelitánů, ale především je to otevřená náruč pro všechny, kdo v ní chtějí spočinout. Takové „duchovní wellness“, kam se lze uprostřed hektického dne uchýlit, říká s nadsázkou Petr. Do impozantní několikapatrové budovy mohou přijít ateisté a „neznabozi“, katolíci i buddhisté, židé i muslimové – a také ti, kteří se do žádné škatulky nevejdou. Mohou tu jen tak být, nebo se zúčastnit kurzů, přednášek, meditací či psychoterapeutických a duchovních setkání. Stačí, když pocítí touhu vzít za kliku a překročit práh.

Když vcházíme do terapeutické místnosti, abychom natočili rozhovor, Petr je trochu nesvůj. Je zvyklý spíš naslouchat klientům než mluvit o sobě, a navíc ho jako introverta dlouhé interakce unavují. „Tak pojď, ať to máme za sebou!“ usmívá se.

O Fortně rád mluvíš jako o tvořivém prostoru. Co tím myslíš? 

To, jestli se s člověkem něco dobrého stane, je určováno i prostorem, v němž se pohybuje. Ať je to domov, práce, kolektiv… Prostor člověka přirozeně utváří. Na Fortně lidé získávají možnost se zastavit, popřemýšlet, otevřít se, aby se v nich mohlo něco odehrát. Něco malého, velkého – nebo i převratného, kdo ví. Neuvažujeme o Fortně jako o projektu, který chceme realizovat, jenom se citlivě ptáme: co může člověku v dnešní době pomoct? Neděláme si žádné jiné ambice než tu nabídnout to, co se nám zdá smysluplné. 

Člověka tu nejčastěji zaujme ticho. Fortna ho nabízí v různých podobách – a ne náhodou. Řekneš o tom víc?

Ticho samozřejmě není jen absence zvuku, to bychom se museli zavřít do nějaké zvukotěsné komory. Je to možnost, jak přestat hovořit sám se sebou. Často v sobě řešíme svou minulost a budoucnost, vedeme nekonečné vnitřní dialogy. V tichu můžeme své myšlenky nechat sednout… a lépe si je prohlédnout. Na určitou životní situaci nebo na sebe se můžeme podívat pod jiným úhlem. Když to uděláme, něco se změní, například získáme příležitost lépe se rozhodovat. Uvědomíme si své emoce a co s námi dělají a řekneme si: aha, takto to mám – a takto to chci řešit. Schopnost rozlišovat se zlepší.

Kromě vlastní mysli na nás nepřetržitě působí i vnější impulzy. Když jsme v „rauši“ dne a různých podnětů, kloužeme po povrchu. Nároky jsou obrovské, potřebujeme reagovat. Ticho znamená, že člověk na chvíli odloží zdroje, které mu přinášejí informace. Ne že by nic neslyšel ani neposlouchal. Může poslouchat ptáky. Nebo ruch města. Nebo hudbu, která se odněkud line… Ale cíleně se vnitřně oddělí od toho, co ho neustále zaměstnává.