Posvátné vztahy

Cesty za štěstím (o Bhútánu, Izraeli a Islandu), Cesty za štěstím 2 (o Norsku, Arménii a Číně) a Naše cesty za štěstím (o Turecku, Kostarice a Japonsku). Devět zemí, devět strhujících přístupů k životu. Na poslední jmenované knize se se mnou podílel můj partner Matouš. Ponořte se s námi do hloubky příběhů a najděte svůj vlastní recept na štěstí. 

Když opustím těžké téma neshod a válečných nepokojů, ukazuje se mi Arménie v poklidu štítů hor a středověkých chrámů, kde chvění a bouře ustaly již před dávnou dobou. Právě tam jsem našla zdroj moudrosti a harmonie, který se mnou rezonoval hluboko v těle. Arménská příroda ozdobená prastarými stavbami se mi dostala pod kůži a pokaždé, když jsem měla možnost, jsem se z rušného a vyprahlého Jerevanu uchýlila do stínů hor a kamenných kostelů. Jde zřejmě o kus norského smýšlení, které jsem si s sebou přivezla až do této zakavkazské země. Právě v přírodě a ve starobylé historii jsem našla své arménské štěstí. 

Čí potomek je úspěšnější

A kde štěstí nacházejí místní? Především v rodině. 

„Jsme šťastní, když vidíme úsměvy svých nejbližších, když jsme zdraví a když se daří našim dětem,“ popisovala postarší Yeter. „Největší radost ale máme ze svých vnoučat; na každý jejich úspěch jsme neskutečně hrdí.“

Kamarádka Valentina se k tomuto tématu vyjadřovala s nadsázkou: „Když se sejde máma s kamarádkami na kávě, furt klábosí jen o dětech. Předhánějí se, čí potomek dosáhl většího úspěchu. Moje máma dokola omílá, jak je na mě pyšná, protože jsem manažerka kavárny, a do toho ji její přítelkyně trumfují tím, že jejich děti jsou zase právníci nebo bankéři. Občas zašly i sem do mojí kavárny a můžu ti říct, že svědkem takového rozhovoru fakt být nechceš. O manželech neprohodily snad ani slovo, ale téma dětí pořád točily jak v pračce. Poprosila jsem mámu, ať si chodí s ostatními vykládat někam jinam a mě do toho fyzicky nezatahuje. Sice poslechla, ale stejně ji to pořád táhne sem ke mně, aby se mohla v přímém přenosu pochlubit, jaký podnik vybudovalo její dítě.“

„Je na tebe pyšná,“ odpověděla jsem. 

„To ano, stejně jako všichni ostatní arménští rodiče a prarodiče na své potomky. Rodina tady hraje prim. O každý úspěch se musíme podělit s ostatními. Možná jsme trochu exhibicionisti, ale vazby mezi nejbližšími máme pevnější než mnoho ostatních národů. Pro nás je nemyslitelné, že bychom se nepostarali o své stárnoucí rodiče. Nedej Bože, aby skončili v domově důchodců… Ten máme v celé Arménii jen jeden, a to tady v Jerevanu. Byla by to pro tebe ostuda, kdyby ostatní viděli, že ses rozhodla nepostarat o své nejbližší. Pomáhat rodině patří k zásadám naší morálky, to jsou zakořeněná pravidla arménské kultury. V rodinách si pěstujeme vzájemný respekt a úctu a podle toho se k sobě také chováme.“

„To vypadá, že v péči o druhé můžete jít ostatním příkladem,“ podotkla jsem. 

„Je to naše poslání, které se zároveň předává z generace na generaci. Věřím, že svoje děti vychovám tak, že se o mě jednou postarají stejně, jako se já teď starám o své rodiče. Hřeje mě, jak si mé péče máma s tátou váží. Sedí pak s kamarády a navzájem si ukazují, jaké krásné dárky dostali od svých dětí a vnoučat. Jednou je to kožená kabelka darovaná dcerou, podruhé zlatý náramek od syna… Hodně pracujeme, abychom zabezpečili nejen sebe, ale i své rodiče, kteří jen stěží vyžijí ze svého důchodu. Holt na ně myslíme stejně intenzivně jako oni na nás.“

O důležitosti vazeb s nejbližšími a o pýše na jejich úspěchy se podobně vyjadřovali i ostatní Arméni, se kterými jsem se bavila. Zdá se, že kromě posvátných chrámů rozesetých po celé zemi jsou posvátné i rodinné vztahy.