Nevejdu se do škatulek

Když jsem s vámi šla dělat rozhovor, měla jsem jasné zadání – ptát se především na vaši osobní zkušenost s tranzicí. Uvědomila jsem si, že by pro mě bylo přirozenější povídat si s vámi spíš o tom, čemu se věnujete, na čem pracujete nebo co máte rád. Ale sám jste před rokem v jiném rozhovoru s úsměvem řekl, že doba, kdy bude společnost chápat genderovou a sexuální rozmanitost přirozeně a nebude ji „řešit“, je ještě daleko. 

Ano, zároveň jsem tam připomněl, že jsem vlastně rád, že mám možnost ze svého pohledu trans muže a na základě svých zkušeností komentovat to, co považuji za důležité. Určitá společenská angažovanost je mi vlastní – a tak je fajn, že jsme se sešli... 

Mnozí lidé mají v dnešní době pocit, že když se naruší jasné rozdělení na muže a ženy, svět se rozpadne. Dá se to pochopit. Lidé se potýkají s něčím, co neznají nebo znají jen málo, jsou zneklidnění a mají obavy. Ano, na světě máme ženy a muže – ať už na biologické, nebo sociální úrovni –, ale i lidi, kteří se pohybují někde mezi tím. Tvoří mezičlánky, odstíny. V přírodě neexistují ostré přechody, stejně jako neexistuje jasná oddělenost mezi dnem a nocí, černou a bílou. Nic není buď, anebo. 

Zároveň si myslím, že jsme na dobré cestě. Procházíme společenskou transformací, posouváme se od uzavřenosti k otevřenosti. Ten neklid vnímám jako bolesti růstu. 

Někteří lidé se tím vývojem cítí ohrožení. 

Objevuje se nenávist a morální panika, to nelze popřít. Ale vždycky tady budou cis lidé – tedy ti, kteří jsou spokojení s pohlavní a genderovou identitou a rolí, do níž se narodili – a bude jich většina. Dnes, kdy se o těchto tématech může víc mluvit, se v některých otevřenějších společnostech ukazuje, že trans lidí nebo nebinárních osob je sice vyšší procento, než jsme si mysleli, ale pořád tu bude většina těch, kteří budou cis a budou chtít ženství a mužství nějak naplňovat. Vždycky tu budou ženy, které budou chtít nosit šaty a malovat se nebo se třeba starat o domácnost, a to je naprosto v pořádku. A jsou a budou muži, kteří budou rádi v dominantní pozici nebo budou trvat na tom, že chtějí vydělávat jen oni a zabezpečovat rodinu. Pokud to chtějí a najdou si kompatibilní partnerku či partnera, je to skvělé. Ale proč do toho nutit ostatní? 

Pořád se pohybujeme v zažitých vzorcích. Když je někdo naruší, zvedne se obava, že se svět řítí do záhuby. Přitom svět se jen mění a vyvíjí. Ale mladí jsou už otevřenější, mají mezi sebou víc queer lidí a není to pro ně takové téma. Chce to jen počkat, až se společnost víc promění a už se na to nebude tolik zaměřovat.

Intenzivně se zajímáte o postavení žen. Na podzim jste v rámci programu Noc vědců uspořádal výstavu Ženy ve stínu, kde jste upozornil na to, že ženy ve vědě jsou stále příliš málo vidět. Sám jste se narodil jako žena, ale po dvacátém roce věku jste prošel tranzicí a dnes jste muž – a nám ženám takhle pomáháte. To se mi zdá pozoruhodné.

Ženy tvoří víc než polovinu společnosti a pořád nemají stejná privilegia jako muži, je to silné téma. Když vidím nespravedlnost, mám potřebu zakročit. Někteří lidé mají pocit, že ženy si už vybojovaly všechno, co potřebují, ale není to tak. Žijeme v patriarchátu. Když se podíváte do historické literatury, velká bariéra emancipace žen byla v tom, že lidé – hlavně muži, ale vlastně všichni – měli strach, že když ženy začnou pracovat a přestanou se naplno starat o domácnost, svět se zhroutí. Bylo to podobné jako v současné době s qeer lidmi. Už se to zlepšilo, ale ženy stále za tutéž práci dostávají méně peněz. A tak dál. V poslední době jsem se účastnil několika debat a měl jsem téměř pocit viny, že jsem tam v mužské roli! Když ženy začaly mluvit o svých zkušenostech, zasahovalo mě to. 

Ale není to jen o ženách, dopadá to i na muže. Pořád je to tak, že se například čeká, že muž se téměř upracuje k smrti, aby rodinu zajistil, a s dětmi moc nebude… O otcovství a jeho možných podobách se naštěstí začíná mluvit a já jsem za to moc rád. Systém není výhodně nastavený ani pro muže, ani pro ženy. Lidi se pořád brání, nechtějí pokrok, drží se starých zavedených pořádků, bojí se změn. 

Souhlasím, že ani muži to nemají jednoduché. Ženy si svůj hlas postupně nacházejí, ale co muži? Občas mi připadá, že ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Musejí reagovat na změny, ale mnoho povzbuzení ani vzorů nemají. 

To je pravda. Navíc mají zranitelnější ego a ještě nejsou zvyklí se s těmito věcmi konfrontovat. Reagují velmi citlivě. Je třeba si uvědomit, že v průběhu emancipace jim ženy vzaly roli výhradního živitele… muži ze svého pohledu něco ztrácejí. Bylo by dobré se zaměřit na to, jak by mohla vypadat role moderního muže. I vzory chybí, ano. Naše společnost mi v některých otázkách připadá až ultrakonzervativní. I v tom hledání „nového muže“. Moc se to neprosazuje a je to těžké… a sami chlapi na to zatím moc neslyší. Je to škoda. Cítí se ohrožení a nezřídka se uchylují k povýšeneckému chování, což je naučený mechanismus. Pořád se to všechno chápe příliš binárně – muž by se měl chovat a oblékat tak, žena zase tak. Jenže řada věcí nesouvisí s tím, jestli jste muž, nebo žena… máme stovky příkladů. Namátkou dva: kolegyně mi nedávno popisovala, že když projeví emoce na poradě, je hned za hysterku, zatímco když je dá najevo muž, je to v pořádku. A v minulosti se do mě na jiné poradě nepříjemně „obul“ kolega, ale já jsem se neobhájil, protože nejsem moc asertivní. Další kolegyně mi pak sdělila, že se mě přece nemohla zastat – čekala, že se za sebe postavím sám. Jsem přece chlap! 

Bylo by fajn, kdyby to lidé nebrali tak stereotypně a nebáli se vykročit ze škatulek. Realita je vždycky mnohem komplexnější a méně jednoznačná.