Tancovat podle vlastního rytmu

Moje vlastní cesta k regulaci ADHD a následků komplexního traumatu nebyla přímočará, ale byla nezbytná. Začala po vyhoření v předchozím zaměstnání a po smrti mého bratra následkem závislosti na psychoaktivních lécích. Hledala jsem holistické a nefarmakologické řešení, až mi byl psychoterapeutkou doporučen ILF neurofeedback – neinvazivní trénink neurologické regulace pomocí vlastních mozkových vln. U mě se dysregulace projevovala nejen jako ADHD, ale provázely ji i úzkosti a řada nespecifických, ale vážných zdravotních obtíží. Neurofeedback u mě přes „rehabilitaci“ nervového systému propojil psychickou a fyzickou rovinu, čímž pomohl zkvalitnit mé každodenní fungování. Také mi pomohl pochopit, že když naše mozkové vlny hrají svůj vlastní remix, jsme zkrátka nuceni tancovat podle jejich rytmu a bez schopnosti seberegulace je to vyčerpávající tanec přemáhání a cyklení se v sobě samých.

Boj se sebou

Existuje více typů a příčin ADHD, které se do jisté míry liší u každého člověka. U mě se ADHD projevovalo už od dětství a v mládí se mi s ním dařilo fungovat pomocí různých funkčních mechanismů, které kompenzovaly zejména hyperaktivitu a problémy se soustředěním. Šlo zejména o perfekcionismus, odhodlání a výdrž až do úplného vyčerpání, potřebu kontroly nad detaily a přehnané analyzování každé situace. Často jsem byla schopna podat vysoký výkon, ale většinou až na poslední chvíli. Nezvladatelné to začalo být v dospělosti, kdy se sešly těžší okolnosti a pak se přidružily i další psychologické obtíže následkem komplexního traumatu, chronického emočního stresu, nároků v zaměstnání a obecně nadměrné stimulace spojené s dnešní dobou.

Rozhodující pro mě bylo pochopit, že čím více se snažím se sebou bojovat, tím více stresu a vnitřních konfliktů si tím vytvářím. Čím zahlcenější jsem byla a čím méně jsem se dokázala soustředit, tím déle jsem se něčím zaobírala a o to detailnější seznam úloh jsem si podvědomě vytvářela, abych si zachovala alespoň nějakou kontrolu nad roztroušenými myšlenkami a kolísavou mentální energií. To, co jsem považovala za prokrastinaci, byl obranný způsob, jímž se můj přehlcený nervový systém snažil vyhnout dalšímu přepětí a vynutil si tak pauzu a ochranu před stresem z řízení úkolů a z rozhodování.