Kapesníky na pohovce

Sedím ve svém psychoanalytickém křesle, hodina se blíží ke konci, je naplněná zápasem mladého muže o to, aby se dokázal oddělit od svého bohatého otce a aby po něm nechtěl peníze. Zároveň tento mladý muž touží po drahém batohu, který ve skutečnosti nepotřebuje. Hodina končí a on najednou sáhne po dřevěné krabičce, kterou mám na stolku vedle pohovky. Jsou v ní papírové kapesníky, na přední straně je velkými písmeny napsáno Tissues. Položí ji přímo přede mě...

Slzy 

Kapesníky patří k psychoanalytikově výbavě stejně jako dobře odhlučněné dveře, pohovka, křeslo a polštáře. Je nemyslitelné, aby kapesníky v terapeutické místnosti chyběly. Když uvažuju nad tím, s jakými kapesníky a obaly jsem se setkal, nevybavím si nic konkrétního. Vlastně si představím klasické papírové ubrousky naskládané v papírové krabičce, dokonale srovnané tak, aby na sebe „navazovaly“: jakmile vyndáte jeden, hned se povytáhne další. Jako když tečou slzy – jedna po druhé, občas stereo. 

Vzpomínám si, že nejdéle jsem plakal asi dva dny, začalo to v posledních hodinách mého pětiletého skupinového psychoanalytického výcviku. Nedokázal jsem ten pláč zastavit a kapesníky mi spolu s písničkou Weak od Skunk Anansie se vší tou bolestí pomáhaly. V průběhu sedmi let, která jsem po výcviku strávil ještě u svého psychoanalytika, jsem už takovému smutku a bolesti nikdy nepropadl, takže už nevím, jaké kapesníky měl on. Do vzpomínek se mi ale zapsala jeho pohovka, křeslo a odhlučněné dveře. Když jsem takto absolvoval vlastní psychoanalýzu, mohl jsem si otevřít svou praxi. Obstaral jsem si kapesníky a umístil je na malý stolek vedle pohovky. Byly neutrální, skryté v papírové krabičce. 

Nenávist a zlost

Jejich další osud ovlivnilo mé setkání s kolegyní psychoanalytičkou, která pomáhala handicapovaným dětem. Děti šily malé pohovky, takové gaučíky, které se jako ponožka navlékly na obal od kapesníků. Veprostřed byla díra, takže kapesníky „vylézaly“ přímo z gaučíku. Připadalo mi to opravdu milé, ušlechtilé a zároveň symbolické, že pacient, kterého na gauči přepadnou emoce, si může vzít kapesník z gaučíku. Od chvíle, kdy Freud s Breuerem publikovali studie o hysterii, věděli, že změnu psychického stavu hysterických pacientů navodí teprve vyjádření potlačených emocí. Nazvali tuto metodu katarzní a od té doby se každý terapeut snaží vytvořit prostředí, v němž by se emoce mohly svobodně vyjádřit. 

Jak se moje praxe rozrůstala, byl gaučík na kapesníky vedle gauče pro pacienty využívaný pořád víc. 

Na začátku jsem měl neobyčejné štěstí na pacientku, která mi ukázala, jak vypadá takzvaný přenos (odborný psychoanalytický termín). Jako teenagerka našla v otcově mobilu zprávu pro jeho milenku. A protože všechny spolužačky byly z rozvedených rodin, usoudila, že je to cool. Sdělila to tedy matce – a jak říkají Angličané, shit hit the fan. Rozpad rodiny z první řady v přímém přenosu. Náročnost jejího života se odrazila v tom, že neuměla ovládat své emoce ani příjem potravy. V průběhu analýzy pak došlo ke zmíněnému přenosu... Všude mě chválila, říkala, jak jsem jí pomohl, a potom mě požádala, abych do terapie nikdy nebral žádného jejího známého ani známou. To je pro psychoanalytika stejně samozřejmé jako kapesníčky, odhlučněné dveře, pohovka a křeslo. Nicméně se stalo něco, co jsem nemohl vědět. V téže době mě kontaktovala mladá žena, která měla problémy v partnerském vztahu. Přijal jsem ji, aniž bych tušil, že se s mou pacientkou zná. Všechno probíhalo hladce až do okamžiku, kdy jsem tyto dvě ženy objednal na hodinu za sebou. Jedna šla po ulici z terapie, druhá na terapii a setkaly se. Tehdy jsem zakusil shit hit the fan na vlastní kůži. 

„Jste kokot a hotovo,“ poslouchal jsem v různých obměnách během našich sezení asi rok. Podvedl jsem ji! Slíbil jsem přece, že žádného jejího známého nepřijmu. Všechna její zlost ze všech podvodů a zrad, které kdy zažila, se vylévala na mě. Dalším průvodním jevem přenosu bylo to, že jakmile jsem cokoli přesně nepochopil nebo nevystihl, zahrnula mě výčitkami: 

„Vidíte? Už se zase nedokážu ovládat. A je to kvůli vám! Už mě fakt nebaví, jak mi ničíte život. Když je mi chvilku líp, hned mi to pokazíte. Nesnáším vás i celou tu vaši podělanou práci. Neumím se jinak uklidnit, a tak aspoň doufám, že se budete cítit provinile. Vždyť mě totálně deptáte a jsem kvůli vám nešťastná! Jste prostě kokot, který nic neumí a vůbec mi nerozumí. Nechal jste mě ve štychu. Z duše vás nenávidím!“ Do ruky jí přišly moje knihy, soška býka z Kréty, ale i kapesníkový gaučík. Staly se z nich létající objekty, jimiž mi dávala najevo, co jsem jí způsobil.