Psychoterapeut jako someliér úzkosti

Co je vlastně úzkost?

Psychoterapeutická část mého já by trochu popuzeně odsekla: „Co já vím? Vždyť každá úzkost má svůj vlastní příběh.“ Moje je jiná než vaše. Ale zvědavost ve mně by také ráda znala odpověď.

V psychoterapii oscilujeme mezi diagnostickým přemýšlením – které se snaží pojmenovávat, sjednocovat, nacházet to společné v různém, spojit vaši a moji úzkost do jednoho balíku na základě neurovědních, biologických a evolučních pohledů – a mezi budováním vztahu s jedinečným klientem a „rozbalováním“ diagnóz do jedinečného příběhu, kdy se snažíme klientovi pomoci nalézt jeho vlastní porozumění tomu, proč úzkost cítí.

Zároveň je potřeba brát v potaz kontext širšího pole světa, kde se teď dějí velmi zúzkostňující věci. Málokdo z dospělých, kdo se dívá za horizont svého dvorku, je v klidu. Je-li úzkost signalizací v organismu, že se děje nebo by se potenciálně mohlo dít něco nebezpečného – diví se někdo, že jsme úzkostní? Diví se někdo, že děti prchají na instagram pozorovat influencerku, která předvádí, jaké má jogurty v ledničce? To je vlastně docela uklidňující obraz. Jedna z odpovědí na otázku, proč se ve veřejném prostoru tolik objevuje slovo úzkost, by mohla znít: „No, třeba proto, že za horizontem mého dvorku hoří.“ Také proto si myslím, že společným úkolem nejen psychoterapie, ale všech, kdo se snaží vidět věci v širší perspektivě, je hledat a aktivně vytvářet místa, kde se nebudeme cítit úzkostně a kde bude „radost být“, jak jste sama řekla.

Potkáváte v současnosti jiné příběhy úzkosti než třeba před třiceti lety?

Řekl bych, že příběhy dnes prožíváme podobné, ale v jiných kulisách. Řešíme podobné vývojové úlohy a dilemata. Jsme formováni rodinou, hledáme si místo mezi vrstevníky, řešíme své bytí v těle, separujeme se od původní rodiny, hledáme partnery a opouštíme je, nebo oni nás, zkoumáme, kde chceme být a kdo chceme být, a to nás buď frustruje, nebo těší… Naše příběhy se opakují, ale širší kontext se proměňuje a má na nás samozřejmě vliv. Porozhlédnu-li se po stádečku svých úzkostí, mám například dojem, že se děje ještě něco jiného než v předcovidových časech. Je to zatím v mlze, i proto se jedna moje část vzpírá říct, co to je a co s tím dělat.

Úzkost a deprese jako diagnostické kategorie jsou primárně spojené se světem klinické psychologie a psychiatrie. Psychoterapeut má diagnostické přemýšlení spíše na pozadí a je více přítomen v příběhu klientova trápení. Jeho úkolem je poslouchat, snažit se porozumět, jak trápení nejen vzniklo, ale jakou má v klientově životě funkci. A jeho hlavním úkolem je hledat cesty k úlevě.

O úzkosti se mluví stále častěji, lidé se snaží v této terminologii orientovat a používat ji – po svém.

Jasně, zdá se, že úzkost a deprese jsou užitečná slova, kterými my lidé dáváme najevo, že je nám mizerně, že prožíváme něco náročného. A pojmenování nám trochu uleví. Nevědět, co se mi děje, je zúzkostňující extrémně. Naše mysl je evolucí „vytuněná“ na to, aby z ohromného proudu informací, které přicházejí z vnitřního a venkovního světa, vytvářela přehledné koncepty a předvídala, co se stane dál, abychom se udrželi v kondici a vyhnuli se nebezpečí. Což je obrovská výhoda, ale občas i nevýhoda. Máma mě nikdy neměla ráda je naprosto srozumitelná a uspokojivá konceptualizace, ale její nevýhoda je, že je velmi zraňující. Mysl zabouchne dveře a uzavře se pak jiným vysvětlením. Psychoterapii proto považuji také za snahu plout proti tomuto nastavenému proudu a hledat konceptualizace soucitnější a „pravdivější“, například: Moje máma byla depresivní (trochu rozumím proč) a neměla na mě kapacitu (takže trochu lépe rozumím svým pocitům a příběhu).

Úzkost je vlastně druhem informačního signálu, jak už jsem naznačil. Dává mi nějakou zprávu. Úkolem psychoterapie je tuto zprávu společně s klientem rozšifrovat a hledat cestu, jak s ní naložit. Většina mé terapeutické práce spočívá v tom, že klient nějak pojmenovává své myšlenky a pocity, dává jim nálepky – a já se snažím zjistit, jestli to „nalípnul na správné dveře“. Jestli náhodou jeho pocity nepatří ještě k něčemu jinému, zatím skrytému.

S kolegy Stáňou Dudovou, Martinem Járou a Honzou Roubalem promýšlíme koncept, který nazýváme Teorie paralelních koexistujících perspektiv. Podle ní se na „úzkost“ můžu dívat z různých úhlů zároveň. Zaprvé jako na nezávislý děj, na objekt přemýšlení. Přemýšlím o vaší úzkosti, jak vznikla, jak jí rozumím v kontextu vašeho života. Taková je diagnostická perspektiva. Uvažuje o odděleném objektu. V terapii tak přemýšlím často. 

Druhá perspektiva je vztahová. Pátráme, jak úzkost spoluvytváříme ve vztahu, třeba v tom terapeutickém. Jak spolu tancujeme tango úzkosti, jak reaguju já na vás a vy na mě. Tancujou tu dvě úzkosti, nebo úzkost a frustrace? Začnu přemýšlet o klientovi-terapeutovi jako celku. Neodděleně. Nedávno jsem slyšel větu od výborného psychoanalytika Martina Mahlera citujícího Wilfreda Biona: Základní psychickou jednotkou je dvojice. Považuji to za mimořádně užitečný způsob přemýšlení. Odlepit se od objektu, přemýšlet o spoluvytváření a přizvat k němu klienta.

Třetí pohled nazýváme perspektivou pole a v jejím definování máme značné nejasnosti a rozdílnosti. Svůj náhled dobře popsal Honza Roubal v knize Nepřekážet naději. Moje pojetí perspektivy pole se víc dotýká dějů ve skupinách, komunitách, organizacích, atmosféře. Představme si, že velké celky vytvářejí atmosférický děj, který dopadá na všechny individuální psýché a každá ho prožívá po svém. Asi nás nepřekvapí, že kdybychom pobývali na nějakém oddělení chronických depresí na „obouchané“ chodbě s blikavou zářivkou a vůní dezinfekce, svět by nám začal šednout. A asi by nebylo užitečné přemýšlet nad tím, co je se mnou špatně, proč se třeba hádám se ženou. Spíš cítím, že bych měl buď zmizet, nebo se pokusit změnit celek.

Abych to shrnul, při práci s úzkostí se můžeme dívat na linku jednotlivého příběhu, na vztahovou linku a také na společné pole, kontext, v němž se úzkost odehrává. Pokud člověk žije ve skutečně patologické situaci – v rodině, v práci, ve světě, kde jsou všichni napjatí, kde je velký tlak, je dobré si uvědomit, že to má vliv. Tohle je pro mě jádrem přemýšlení o jakémkoli fenoménu, ne jen úzkosti a depresi. Stále se snažím oscilovat mezi těmito třemi perspektivami s vědomím, že platí všechny společně a najednou, jen moje mysl není schopna je „pobrat“, a tak po nich přeskakuju jako po kamenech v potoce.