Sebeláska nesmrdí

Když jsem studoval sociální práci, s kamarádem jsme si dělali legraci ze spolužáků, kteří byli příliš zaujatí sami sebou. Jakmile jsme u někoho zaregistrovali, že o sobě rád mluví a rád se poslouchá, hned jsme mu přiřkli přezdívku „Má-se-rád“. Vysmívali jsme se touze po obdivu, zaměřenosti na sebe, nezájmu o druhé. „Sebeláskou“ jsme pohrdali. 

Rád bych si nyní, po pětadvaceti letech, udělal revizi tohoto pojmu: byla to opravdu sebeláska, čemu jsme se smáli? Nemýlili jsme se, když jsme ji zaměňovali se sebechválou? Abych byl poctivým revizorem, podrobím analýze obě části této složeniny: tedy „sebe“ i „lásku“. Začnu u toho druhého. 

Tvořivá spolupřítomnost

Dialog je aktem lásky, stálo velkým písmem na posledním slidu prezentace finského profesora Jaakka Seikkuly, který přijel v roce 2013 do Brna, aby mnohé z nás nadchl přístupem s názvem Otevřený dialog. Kolegyně, se kterou nyní lektoruji psychoterapeutický výcvik se stejnojmenným názvem, se mi jednou svěřila, že odvaha tohoto klinického psychologa mluvit otevřeně o lásce v kontextu psychoterapie pro ni byla zásadním impulzem, aby se tímto směrem vydala. 

Rád bych hned na úvod podotkl, že dialogem zde myslíme něco jiného, než jak je tento koncept chápán v běžné řeči, v médiích nebo v politice. Když například ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov před dvěma lety prohlásil, že je Rusko připraveno vést dialog s Ukrajinou, tak to zjevně neznamenalo, že bylo připraveno Ukrajinu milovat. 

Dialog ve svém nezprofanovaném a nepokřiveném významu je podstatou veškerého bytí. Významní teoretici dialogu, ke kterým patří například Ivana Marková, československá rodačka žijící dlouhodobě v Anglii, jej popisují jako sílu, která udržuje veškerý – nejen lidský – život v chodu procesem vzájemného reagování a odpovídání, a to následně vede k nekonečnému proměňování významů. Jsme neustále ovlivňováni jeden druhým, vzájemně závislí, naše existence je dialogická. Pokud chceme uvažovat o lidské mysli, nemůžeme jí rozumět osamoceně, odpojeně od okolního prostředí, které ji utváří. Jinými slovy: stejně jako mají mysl, duše nebo psychika zjevnou tělesnou podstatu, mají také podstatu vztahovou, dialogickou. 

Právě v tomto pojetí se zdá, že dialog a láska odkazují k něčemu velmi podobnému. Mnozí filozofové, sociologové, psychologové, ale i další vědci označují lásku jako energii, která stojí v základech společnosti. Je přitom zapotřebí překročit hranice dominantního pojetí romantické lásky mezi dvěma lidmi. Psycholog Erich Fromm ve svém klasickém díle Umění milovat popsal hned šest typů lásky: romantickou, bratrskou, mateřskou, erotickou, lásku k Bohu a sebelásku. A podle slavných biologů Maturany a Varely, jejichž práce stojí v základech systemické terapie, jsou všechny sociální fenomény láskou podmíněny. „Bez lásky, bez přijetí druhých nevzniká žádný sociální proces, žádná socializace, a tudíž ani žádná lidskost.“  

Podobně také polská filozofka Jolanta Brach-Czaina píše o nemožnosti dosáhnout existence bez lásky, která v sobě propojuje akty poznávání, spolubytí a tvoření. Jinými slovy, vyznačuje se hlubokou tvůrčí spolupřítomností překračující hranice toho, co je: „Díky lásce zjišťujeme, že se tento svět může stávat jiným světem, tato existence jinou existencí, a to, co je, může být vším.“

Tato slova působí silně už jen svým estetickým vyzněním, ale neměl by v nich zaniknout důraz na změnu, transformaci, vzájemné proměňování. Psychologové, biologové i filozofové zabývající se láskou a dialogem se shodují na tom, že tyto fenomény nezůstávají stejné, nesměřují k rigiditě, tedy prostému opakování téhož. V tom se odlišuje dialog od monologu a láska od závislosti. Monolog a závislost vyvolávají dojem jistoty. Nic se nemění, vše zůstává při starém. Dialog a láska nás místo toho zvou k objevování nového, neznámého, nejistého, přitom ale s jistotou, že právě v tom spočívá základ lidské existence.