Pohádky jsou projekčním plátnem lidské duše

Setkáváme se v den, kdy se v tuzemsku konají parlamentní volby. Ve vzduchu je cítit velké napětí.

A společnost je rozdělená, že.

Ano. 

Bohužel je tato tendence čím dál výraznější v mnoha zemích.

Lidé se tu bojí scénáře ohrožení demokracie po vzoru Slovenska a Maďarska. I do terapie chodí více klientů a klientek, kteří zažívají nadměrnou úzkost z vývoje světové situace – z politiky, ale i kvůli ničení ekosystémů. Co s tím můžeme jako terapeuti dělat?

Přívalová vlna zpráv v lidech vzbuzuje obavy, které nejsou neoprávněné. Pocity souvisí s našimi myšlenkami. Když budeme přemýšlet o katastrofách, pochopitelně to v nás vyvolá úzkost. Pokud se od negativních úvah a informací nebudeme do jisté míry distancovat, strach poroste. Moje doporučení by asi znělo: nevystavovat se přívalu zpráv naplno. Dávkovat si je. Také musíme pochopit, že absolutní požadavky – „nic se nesmí stát“ – a vůbec myšlení v takovýchto absolutních kategoriích nás může svádět na scestí.

Výsledky voleb nezměníte. Ale můžete změnit to, jak k těm výsledkům budete přistupovat a jak s nimi budete pracovat v rodině, ve společnosti, abyste posílili soudržnost obojího. Vím, že je to těžké, protože pocit ohrožení není tak úplně odtržený od reality. Ale existují dobré copingové strategie posilující odolnost – někdo jimi už disponuje, jiný se je bude muset naučit. A zůstat nohama na zemi. 

To je typické. Naše mysl se buď snaží negativním myšlenkám uzavřít, ignoruje je, potlačuje – a když si je pustí k tělu, tak se v nich topí. Co může být pevný bod v životě, který pomůže udržet rovnováhu?

Člověk se obvykle cítí víc nohama na zemi, když dělá to, co mu dává smysl. Výhodu mají ti, kteří nepracují na něčem zahleděném do minulosti, ale dělají konkrétní práci a úkoly, které vnímají jako důležité. Lidé, kteří se můžou nějak uplatnit.

Heinz-Peter Röhr 
je německý psychoterapeut, třicet šest let působil na specializované klinice Fredeburg a více než dvacet let se podílí na vzdělávání psychoterapeutů. Práce s pacienty ho inspirovala k sepsání mnoha knih. Své texty chápe jako formu biblioterapie – jejich četba má působit léčivě. Za tímto účelem si vypomáhá analýzou klasických pohádek i výběrem výrazných témat, jako jsou narcismus, sebeúcta, citová závislost, hysterie, hraniční porucha osobnosti nebo závislost na návykových látkách. Mezi jeho bestsellery patří Nedostatečný pocit vlastní hodnoty, Ztráta kontroly nebo Narcismus: vnitřní žalář.

Ve své nové knize Jak se vyléčit mluvíte o vině a studu. Text je také velmi spirituální. Proč se vynořilo právě toto téma?

Knihu jsem napsal proto, že si myslím, že víra je nejsilnější energií v člověku. Víra nás může uzdravovat, ale i stáhnout do nemoci. Hraje ohromnou roli v pocitu vlastní hodnoty: buď věříme, že hodnotu máme... nebo že ji nemáme, a pak s tím žijeme. V druhém případě opravdu můžeme onemocnět. Nebo když věříme, že musíme nenávidět druhé lidi. To je také škodlivé. Pro ty lidi i pro celý svět. 

Pocit sebehodnoty vzniká v raném dětství. Pokud jsme byli poškozeni třeba tím, že nám otec moc nedával najevo, že jsme dobří, nebyli jsme dost chváleni, neseme si pocit nedostatečnosti do dospělého života – a cítíme se za to vinni my. To není dobré! U našich klientů je velice důležité, aby se pocitů viny zbavili.

Jak píšete, pocit studu vznikl, abychom mohli fungovat ve skupině a dodržovat určitá pravidla. Pak je velmi tenká hranice mezi zdravým svědomím a zničujícími pocity viny. Jak s tím v terapii nakládat?

Hodně jsem pracoval se závislými lidmi. Oni na svých pocitech viny přímo lpí. Cítí vinu za to, že svou závislost nepřekonali. Ale k vině patří úmysl a nikdo není závislý úmyslně. Říkám jim: to je velikášské myslet si, že byste mohli závislosti jen tak zabránit. Nemohli. Ti lidé se však v pocitu viny zabydleli, aby nemuseli převzít odpovědnost. Je to stejné, jako když jedete autem, dostanete smyk na ledu a nabouráte – máte odpovědnost za to, co se stalo, ale nenesete vinu za to, že tam byl led. Závislí jsou odpovědní za škodu, kterou působí svému okolí, ale nenesou vinu. To se učíme v terapii oddělovat. 

Výrok, že lidé raději lpí na pocitu viny, než aby převzali odpovědnost, zní strašně tvrdě, ale velice často to tak je. I klienti, kteří byli v dětství sexuálně zneužiti, mají silné pocity viny. Říkám jim: ne, nemůžete za to, že vás někdo zneužil, ale máte odpovědnost za to, že to zpracujete a dáte sami sobě šanci prožít šťastnější život. Převzít zodpovědnost je to jediné, co můžete udělat.