O výhodách zapomínání

V češtině nedávno vyšla vaše kniha Proč je někdy lepší zapomínat. Představil byste se českému publiku?

Jsem neurolog, ve výzkumu se zaměřuji na strukturu mozku zvanou hipokampus, která, jak se ukázalo, se podílí na řadě poruch. Zvláště se zaměřuji na Alzheimerovu chorobu, normální kognitivní stárnutí a schizofrenii. Při snaze porozumět těmto poruchám používáme to, čemu se říká anatomicko-biologický přístup. Jinými slovy, pokud dokážeme pochopit, proč je jedna část hipokampu postižena poruchou, ale sousední nikoli, může nám to poskytnout vodítka k příčinám nemocí a jejich léčbě.

Jak se to daří? 

Vlastně to za posledních pětadvacet let jde docela dobře. Jedním z důvodů je, že úspěšně optimalizujeme zobrazovací techniky, které mají velmi vysoké prostorové rozlišení a jsou citlivé na neuronální funkce. Jakmile se nám to podařilo, zaměřili jsme se na pacienty v různých stadiích nemoci. Když jsme vytvořili vzorec zranitelnosti, provedli jsme molekulární studie a našli jsme biologické cesty, které ukazují, jak k nemoci dochází. Nyní potvrzujeme, že tyto cesty jsou skutečně kauzální, a snažíme se vyvinout intervence pro každou z nich.

Možná bychom se mohli zastavit u těch intervencí. Jak by mohly vypadat?

Kognitivní stárnutí není nemoc, podobně jako nošení brýlí. Je to zkrátka situace související s věkem. Máme ale řadu důkazů, že vliv může mít třeba i to, co přijímáme ve stravě. Například nedostatek flavanolů ke kognitivnímu stárnutí přispívá. Takže jednou ze zajímavých intervencí by mohla být určitá dieta, úprava jídelníčku. Domnívám se totiž, že postupy přispívající k uzdravení by neměly být pouze farmakologické. 

Jak se stalo, že jste se začal soustředit právě na Alzheimerovu chorobu, kognitivní stárnutí a schizofrenii?

Mám vzdělání v neurovědě. S Ericem Kindelem jsme se zaměřovali na hipokampus, stárnutí a demenci. Skutečným překvapením pro mě ale byla schizofrenie. Původně jsem se jí nezabýval. Nemyslel jsem si, že by byla s hipokampem spojená, ale ona je. Je to zajímavé. 

Ve své knize rozebíráte výhody zapomínání. Jak pro nás může být užitečné, když něco zapomeneme?

Původně si všichni neurologové a celý svět mysleli, že zapomínat je škodlivé. Jenže je tu rozdíl. Existuje patologické zapomínání, které je typické pro mé pacienty. Zpravidla se objevuje, když stárneme, a časem se zhoršuje. Ale pak je zapomínání, které je normální, všichni se s ním rodíme. Není to totéž. Při tomto normálním zapomínání nejde o to, že by náš mozek selhával nebo že by byla chyba v paměťovém systému. Jde o úplně jiný mechanismus, a proto se můžeme ptát, proč nás jím příroda obdařila. Čím je pro nás prospěšný? Pro naše emoce, poznávání, kreativitu, pro naše blaho?

Existují tedy dva způsoby zapomínání?

Ano. Všechny dichotomie jsou zjednodušující, ale obecně platí, že máme patologické zapomínání, které se projevuje tím, že někdo zapomíná opravdu hodně, a má to i další specifické rysy. A pak je normální zapomínání, které známe všichni. Je úplně v pořádku, že někdo zapomíná trochu víc a někdo trochu míň. To je stejné, jako když je někdo vyšší nebo nižší. Teprve když se zapomínání skutečně zhoršuje oproti tomu, jak člověk funguje běžně, můžeme říct, že je patologické.

V jednom svém rozhovoru jste se zmínil o tom, že schopnost něco zapomenout vlastně představuje určitou kognitivní dovednost, chytrost.

Zapomínání může být opravdu prospěšné. Lidé intuitivně vědí, že je dobré zapomínat, a tedy o(d)pouštět, a že pokud si budou například neustále připomínat nepříjemné emoce, je to z definice posttraumatická stresová porucha. Když dokážeme rozlišovat, co zapomínat a co si pamatovat, jsme vlastně kreativní. Potřebujeme obojí – jako auto potřebuje startér a brzdy –, abychom zvládli cestu životem.

Jak nám paměť nebo zapomínání může pomoci být kreativní? Jak souvisí s tvůrčím procesem?

Většina mé knihy je postavena na vědeckých výzkumech. Pro mě to bylo dost nové, dalo to hodně práce a čtení cizích prací mě fascinovalo. Většina lidí si myslí, že kreativita je nějaký druh štěstí nebo jiskry. Ale psychologie kreativity zjistila, že kreativita je, když se ponoříme do vzpomínek. Vytváříme tak asociace, ale musejí být volné a hravé, abychom z nich mohli budovat nečekaná spojení. To je v psychologické literatuře jedna z definic tvořivosti. Vychází z rozhovorů s lidmi, kteří jsou považovaní za velmi kreativní a s volnými asociacemi nemají problém. Myslím, že to dává smysl. Z pohledu neurovědy to však znamená, že potřebujeme také něco zapomenout, protože pokud by naše asociace byly zalité betonem, nikdy bychom si s nimi nemohli hrát, nemohli bychom z nich nic vytvářet. Potřebujeme zapomínat, abychom mohli být tvůrčí. To je něco, co jsem nikdy předtím nedocenil.