Uprostřed sítě vztahů

Co vás přivedlo k narativní terapii? Jaká byla vaše cesta?

O tom bychom mohli napsat celou knihu! S mojí partnerkou Jill Freedman jsme se potkali na workshopu hypnoterapie ve stylu Miltona Ericksona a postupně jsme začali spolupracovat.  Zajímala nás rodinná terapie, a tak jsme s týmem z milánské školy – byli to Mara Selvini Palazzoli, Luigi Boscolo, Gianfranco Cecchin a Giuliana Prata – absolvovali dva z jejich letních kurzů, které v té době nabízeli. Ale zdálo se, že milánský styl ve Spojených státech prostě nefunguje. V Itálii lidé v rodinách potřebovali od sebe větší odstup, ale ve Spojených státech, kde panuje individualismus, chtěly rodiny naopak najít způsob, jak se propojit. Byla to pro nás trochu frustrující zkušenost a hledali jsme něco, co by lépe vyhovovalo našim zájmům a potřebám. Když pak přijel do Spojených států Michael White, zakladatel narativní terapie, byla u něj Jill na workshopu. Tři dny seděla a sledovala ho, jak pracuje s rodinami. Vrátila se s rozzářenýma očima: „Opravdu nechápu, co ten chlap říká, když popisuje, co dělá. Ale to, jak s lidmi je, je úžasné.“ Začali jsme tedy s Michaelem trávit hodně času, kdykoli byl ve Státech, a učili se od něj. Snažili jsme se porozumět jeho textům, což nebylo úplně jednoduché, a tak jsme si řekli, že napíšeme zjednodušenou verzi toho, co jsme z jeho práce převzali. A zrodila se kniha Narativní psychoterapie, která u vás nedávno zase vyšla, původně už je už roku 1990. Opravdu jsem překvapen, jak málo bych v ní dnes změnil.

Když jsem se zabýval vaší prací, všiml jsem si, že je dost intenzivně spojena s Jill. 

Od začátku jsme jeden druhým doslova fascinováni, oslavili jsme už čtyřicáté výročí. Myslím, že jsme spolu zůstali tak dlouho, protože máme překrývající se zájmy, ale zároveň jsme každý jiný a doplňujeme se. Jill je velmi praktická a má smysl pro detail, zatímco já tak trochu žiju ve filozofických oblacích a potřebuju někoho, kdo by mě občas stáhl zpátky na zem. Jill si pamatuje podrobnosti o tom, co se děje na terapeutickém sezení, slovo od slova, takže pokud si přečtete některý z našich článků a je tam přesně popsaná kazuistika, je to Jillina práce. Pasáže o filozofii jsem pravděpodobně napsal já, rád chodím v noci pozdě spát a čtu historická a filozofická díla, která většinu lidí nudí. Také si myslím, že s Jill souzníme v politických názorech. Než jsme se poznali, oba jsme byli aktivisté, zasazovali jsme se o sociální spravedlnost, angažovali jsme se v protestech proti válce ve Vietnamu a podobně.

Mohl byste přiblížit základní principy narativní terapie?

Jádrem je podle mě snaha pochopit, co lidé chtějí, jaké jsou jejich touhy, záměry, co je do terapie přivádí. Nechci jim vnucovat svůj pohled na svět, opravdu se snažím najít způsob, jak naslouchat konkrétnímu člověku. S čím zápasí? Co stojí v cestě tomu, aby dostal to, po čem touží, o co usiluje? Ať už mu brání cokoli, není to jeho vnitřní součást. Nejde o patologii v jeho mozku, duši ani původní rodině – je to pro něho vlastně něco vnějšího. U klientů přemýšlím o tom, jaké jsou dominantní diskurzy v jejich světě, pomáhám jim dosáhnout jemnějšího porozumění jejich zápasu. Poslouchám příběh, který vyprávějí, snažím se ho chápat a všechno si ověřuju tím, že jim kladu jim různé otázky. A klienti pak začínají ve svém příběhu vnímat víc detailů a vidí ho komplexněji, k čemuž by se sami nedopracovali. Pokud byste se například vy teď pokusil napsat ucelený příběh svého života, určitě byste toho víc vynechal, než zahrnul. Vždycky se totiž najdou zkušenosti, které jako by ležely mimo dějovou linii jakéhokoli problému, se kterým se právě potýkáme.