Predátoři v romantickém rouše?

Příběh o vzájemném sbližování, při kterém on musí překonat svoji pýchu a ona své předsudky. Když se každý z nich postupně posouvá k dřívější pozici toho druhého, „v jistém smyslu se míjejí, což způsobuje další nedorozumění, čekající na konečné vyjasnění“. Ona se do něj zamilovává i souběžně s tím, jak poznává jeho panství, na kterém se spravování pozemků propojuje s plněním společenských povinností. On se ve své péči o svěřené statky vyhýbá luxusu a bezohledné spotřebě, což pro ni představuje jakési podobenství, v němž „vnější hodnoty ukazují na hodnoty vnitřní“.

Takto literární historik a profesor angličtiny Robert Miles charakterizoval jeden z nejpopulárnějších románů anglického písemnictví, Pýchu a předsudek od Jane Austen. A samotnou autorku ve své knize Jane Austenová popsal mimo jiné jako literátku zachycující Anglii „harmonických společenských vrstev, které se mohou – a to je doklad o organických poutech, která je spojují − najednou ocitnout pohromadě na vesnickém trávníku při kriketu“. Kniha Mýtus pana Darcyho od Milesovy oborové kolegyně, výrazně mladší Američanky Rachel Feder, však nabízí radikálně odlišnou interpretaci.

Feder připouští, že existují věci, „jež bychom si mohli chtít z důvěrně známého a tolik let pročítaného milostného příběhu Darcyho a Lizzy ponechat“, například jejich vtipné špičkování nebo sdílenou ochotu přiznat, že člověk něco udělal nebo pochopil špatně. Jinak je ale podle ní román Pýcha a předsudek jedním ze zakládajících textů škodlivého mýtu, který „poskytuje krytí pro predátorské chování“. Text je přitom natolik silný, že přešel do myslí mnoha generací čtenářek. Spočívá v přesvědčení, že člověk, který se zpočátku chová arogantně a urážlivě, se nakonec stane vaší spřízněnou duší, jestliže vytrváte, a vlastně může být o to přitažlivější, že happy end vyžadoval nemalé úsilí. „Muž, který se ovládne a neublíží vám, třebaže chce, je klaďas. Může zůstat vaší spřízněnou duší i potom, co přizná, že vás chce občas pohltit a zničit.“

Ženy, které mu ke své škodě uvěří, jsou pak vedeny k opakování škodlivých vzorců chování. Například se neustále seznamují s muži, o nichž jsou přesvědčené, že je dokážou napravit či uzdravit, ale nikdy to nefunguje. Jedna z autorčiných respondentek si až po bolestných zkušenostech uvědomila, že „člověk, s nímž v těchto vztazích chtěla být, byl někdo, koho si stvořila ve vlastní hlavě, a v minulosti se jí stávalo, že reálným mužům, s nimiž chodila, přisuzovala vlastnosti svých fantazií a přehlížela varovné signály“.

Robert Miles také rozebírá aspekt „fiktivnosti“, ovšem v rámci vztahů postav v samotném románu, tedy na sofistikovanější rovině. Románová Elizabeth se podle něj zamilovává do imaginárního Darcyho, vykonstruovaného na základě sociálních vztahů, které ho v jejím chápání definují. Její imaginární konstrukce Darcyho je v podstatě dána jeho vnějšími hodnotami, sítí morálních vztahů, které ho vykreslují jako „bratra, majitele panství, chlebodárce“. Sama Elizabeth pochopí, že je vystavena recipročnímu pohledu či „náklonnosti“ této konstrukce jako předmět touhy, a s tímto poznáním se zase rozehřívá její vlastní touha. Takže podle Milese „její touha po Darcym se nám prezentuje jako reciproční proces vzájemné náklonnosti“. 

Darcyovský mýtus, který Rachel Feder stopuje i v dalších textech, od pohádky Kráska a zvíře po Padesát odstínů šedi, tak čtenářky nebezpečně „rozptyluje od opravdové společenské změny nutné k tomu, aby se naše komunity uzdravily, tím, že nám slibuje kličku kolem toho problému – zapomeňte na zničení patriarchátu, prostě se integrujte do stávající společnosti tak, že si najdete sexy manžela!“ Naopak když se prý dokážeme od mýtu pana Darcyho odpoutat, můžeme si tuto moc opět přisvojit a investovat ji podle svého rozhodnutí – do osobní a komunitní péče, do smysluplných mezilidských kontaktů a do práce na tom, aby se svět přiklonil k větší laskavosti, svobodě a míru. Autorka končí své záměrně provokativní a ahistorické dílo parafrází proslulého úvodu románu: „Neboť světem panuje skálopevné přesvědčení, že emancipovaná osoba, která má dobré srdce, se neobejde bez naplněného a plodného života.“