V nakladatelství Host vyšla na konci března kniha Roztěkané – Jak se žije ženám s ADHD. Přináší příběhy žen, které získaly diagnózu ADHD až v dospělosti, a to obvykle ve chvíli, kdy skončily na psychiatrii kvůli emočním propadům, depresím nebo úzkostným epizodám.
Problematiku dokresluje řada výzkumů, kterých však stále není dostatek – až v posledních letech se rozvíjí bádání orientované na ženy a konečně se i ve vědeckých kruzích připouští, že gender hraje zásadní roli v tom, kdo, koho a jak zkoumá. Terapeutka Jana Srncová a publicistka Klára Kubíčková přinášejí ze své knihy upravenou ukázku, která souvislost mezi patriarchátem a neurodivergencí vysvětluje.
Na první pohled se může zdát, že medicína je zcela objektivní věda nezávislá na tom, jaké jste národnosti, povahy, jaké máte povolání, status nebo pohlaví. Mnoho výzkumů však dokládá, že to tak není a že i medicína je závislá – podobně jako jiné vědy – na společnosti a její kultuře. A pohlaví i gender jsou faktory, které vědu ovlivňují. Už jenom to, co se považuje za normu, je genderované; limity nastavuje i to, kdo nastoluje zkoumaná témata a na jaké populaci se provádí výzkum. S přibývajícím počtem žen ve vědě a v medicíně se stále častěji objevuje kritika současného stavu, v němž byly ženy ve výzkumech dlouhou dobu přehlíženy, a důraz se začíná klást i na to, že „ženská medicína“ není jen výzkum spojený s onemocněním prsou, vaječníků, dělohy nebo s těhotenstvím, kojením a mateřstvím, ale že ohledy na pohlaví je třeba brát například i při zkoumání onemocnění srdce, mozku nebo svalů. Ukázalo se, že přestože ženy tvoří více než polovinu populace, standardně se výzkumy v medicíně provádějí spíše na vzorku mužské populace a následně jsou vztaženy i na ženy, přestože u žen tyto závěry vůbec platit nemusí. Ženy mohou vlivem ženských hormonů reagovat jinak i na léky. Už na konci osmdesátých let se americký Národní institut pro zdraví začal těmito fatálními nerovnostmi zabývat a dnes je to velké téma, které postupně přebírají zdravotnické systémy jednotlivých států.
Tato „nespravedlnost“ se dlouho týkala i diagnostiky ADHD. Ženy naší generace vyrůstající v osmdesátých letech dodnes trpí poddiagnostikováním, a není tedy divu, že mnohé z nás se se svojí diagnózou seznamujeme až po čtyřicítce nebo i později. U žen se ADHD projevuje jinak nejen vlivem biologie, ale i v souvislosti s tím, jak jsou dívky vychovávané. Tlak na to, abychom byly hodné a poslušné, nedělaly problémy, nebyly příliš divoké a vyhovovaly obecnému obrazu „hodné holčičky“, je veliký.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.