S větrem ve vlasech

Staří Řekové předepisovali poezii jako lék spolu s dalšími léčebnými postupy. Líbí se mi myšlenka uchýlit se k básnické sbírce jako ke zpovědnici, neboť ten, jehož verše k nám promlouvají, nám naslouchá napříč staletími i kontinenty a my s ním můžeme vést dialog jako s důvěrným přítelem. 

Musela jsem tě ztratit –
abych našla
sebe. 

Slova, která vyslovil někdo jiný, v tomto případě indická básnířka Rupi Kaur, se mohou stát klíčem, který nám umožní promluvit o věcech, o nichž jsme dosud mlčely. Třeba o životě bez partnera, anebo také s partnerem – protože nemusíme být single, abychom poznaly, jak chutná samota. Pro někoho to slovo znamená temnou propast, pro jiného poušť, kterou dlouho kráčí, a pro dalšího může být oázou či divokou zahradou. Někdy chutná sladce, jindy má hořkou příchuť, často obojí. Záleží na tom, jak dlouho v ní jsme, zda jsme po ní toužily po dlouhém pobytu ve „vězení“, anebo zda nám byla vnucena – osudem, který nečekaně a jediným ostrým řezem ukončil vztah, s nímž jsme počítaly jako s životní jistotou.

Kroužím kolem tohoto tématu podle toho, jak s ním přicházejí klientky, účastnice seminářů či přátelé. A také podle toho, jak vstupuje do mého života. Zkušenost s tím, jaké to je být single, máme všichni – období mezi našimi láskami a vztahy bývají proložená kratší či delší dobou samoty. Partnerský život někdy připomíná sendvič skládající se ze „spolu“ a „sám“ – ať již z důvodu nepochopení, nedostatku komunikace, anebo dlouhých odluk zaviněnými pracovními či jinými povinnostmi. 

Kulturní šněrovačka

Najít člověka, s nímž chceme sdílet svůj život, vůbec není snadné. Tak proč se stydíme říci, že jsme bez partnera? Možná je to proto, že v minulosti dostávala žena, která dlouhou dobu žila sama – svobodná, neprovdaná či rozvedená – řadu nelichotivých nálepek vyvolávajících obrazy nezajímavé podivínky, excentrické bytosti, nenápadné osoby z třetího patra. Během posledního desetiletí se zdá, že se tato situace změnila – přibývá svobodně žijících a také těch, které single být chtějí. V kulturním podvědomí jsou ale stále jako v sýpce uloženy zaprášené výrazy jako stará panna, šedá myška, sólo hráčka, kariéristka a řada dalších nálepek upomínající na stereotypy, kterých není snadné se zbavit. I to může být důvodem, proč je pro ženy, které jsou samy (a nejen pro ně), stále obtížné hovořit o tom, jak se jim žije. Není snadné vyklouznout z kulturní šněrovačky, která stále považuje život single za dočasný stav, který by měl dříve či později ustoupit životu ve dvou.