Kde je bolest a tma, je i rozuzlení

Takzvaný monomýtus, v moderním podání poprvé popsaný Josephem Campbellem v roce 1948 v dnes již ikonickém díle Tisíc tváří hrdiny, je kulturně univerzálním schématem mytologických námětů, od starověkých civilizací po Hvězdné války. Námět sleduje hrdinu, před něhož je postavena výzva, aby se vydal do světa a čelil nepříteli, ohrožení či vykonal záchrannou misi. Dobrodružná cesta je plná úkladů a překážek, na nichž se objevují podpůrné postavy, rádcové a pomocníci, obvykle zprvu nejednoznační, nebo dokonce zdánlivě ohrožující, v každém případě podivní a z jiného světa. Pouť vrcholí dramatem souboje a vítězstvím dobra a neopomíjí nesnadné návraty proměněného hrdiny do jeho původního prostředí a jeho vliv na společenství, které opustil jako mládenec (dívka) a kam se vrací jako muž (žena).
Kostra příběhu je antropologickou konstantou ad se, neboť zrcadlí základní skript životů lidí po celém světě a ve všech dějinných obdobích. Jakkoli rozličné může být naše „doma“, kdekoli v celém příběhovém mnohovesmíru a v každé myslitelné galaxii před nás bohové, osud, nutnost nebo mýtus postaví výzvu: kdo jsi? Jaké je tvoje místo ve světě? Jak se vyrovnáš s bolestí a protivenstvím? Každý z nás v určitém okamžiku musí vykročit z hájemství dětství (a někteří pohříchu dříve než jiní) a odpovědět na výzvu světa prostřednictvím akce. Začíná dobrodružství utváření sebe sama a – pokud máme štěstí či při nás stojí Síla –, pomohou nám v něm přátelsky nakloněné mocnosti, kouzelní lvi, mistr Yoda, části naší vlastní duše vtělené do zvířat anebo učitelé, přátelé, trenéři, duchovní. Dovedeme-li jejich rady a pomoci využít, můžeme dospět a čelit všem Temným pánům života dobře vyzbrojení a přiměřeně odvážní. Z této cesty není v úzkém smyslu slova návratu. Domov, dětství a jeho nedotknutelné bezčasí je pryč, zlatý věk je zakletý někde na půli cesty mezi vzpomínkou a příběhem, kam ho uloží naše osobní i sdílená, rodinná paměť. Vracíme se dospělí. A co je na tom všem nejlepší (a také nejděsivější): v tom okamžiku se započíná nový příběh. Otevírá se nová otázka – a zve nás na další cestu sebepoznání.

Příběh v ohrožení

V současném světě je, vedle oceánů, globálního míru a klimatu, také tento klasický příběh a spolu s ním i jeho léčivá síla v ohrožení. Modernita v jistém smyslu způsobila škody v dlouho se rozvíjejících ekosystémech světa i duše. Nemám v úmyslu zde propagovat „staré dobré časy“ nebo se odvolávat na „naše předky“. Je přesto příznačné, že nás toto volání zlatého věku nikdy neopouští. Religionista Mircea Eliade popsal tento fenomén – další antropologickou konstantu – jako mýtus o věčném návratu; něco v nás, ve struktuře naší mysli a našeho prožívání nás, nehledě na dějinnou epochu, v níž skutečně žijeme, láká k představám o ztraceném ráji, časech předdějinných, časech příběhů, kdy si lidé rozuměli se zvířaty, neválčili a kdy žili v radostném blahobytu ztracených Atlantid, Edenů a Eldorád. I tento příběh ke svému zrání potřebujeme. Potřebujeme vědět a cítit, že někde tam, v minulosti ontogenetické i fylogenetické, v mikrokosmu i makrokosmu prožívání a dějin, existuje jádro, k němuž se můžeme odvolat: první vzpomínky, první republika, milující rodiče i tatíček Masaryk. 

Ve zlatém věku vrcholného rozkvětu příběhu „bylo nebylo za sedmero horami“ byly příběhy komplexní a představovaly výzvu. Klasické pohádky zachycené (a mimochodem už pěkně strukturované, předžvýkané a učesané!) například Grimmovými nejsou přímočaré a rozhodně nejsou „veselé, laskavé a odpočinkové“. Nejsou ani třeskutě vtipné a chytlavé. Jde o příběhy, které spíš než příjemně zabitý čas před spaním představují výzvu. Spíš než klid navozují dráždivou potřebu proniknout do tajemství, které není naservírováno barevnou animací. První krok, jímž je léčivý příběh ohrožen a dekonstruován, představuje jednoznačnost. Dalším je bezpochyby jeho vizuální ztvárnění. Sledování filmu nabízí podstatně menší výzvu než pronikání do textu, natožpak neopakovatelného vyprávění. Třetím je přizpůsobení příběhu realitě: mytologický příběh nebo pohádka tu nejsou od toho, aby byly jednoduše „jako my“. Jsou tu proto, aby se ve své podstatě dotýkaly něčeho v nás, co je uloženo hlouběji než škola, práce, složenky a fotbalové tréninky – to všechno už máme a žijeme. Potřebujeme duchovní výživu, takovou, kde zlo je absolutní a démonické jako žhnoucí oko na vrcholku černé věže a dobro je mimořádné a čarovné jako elfí neviditelný plášť a perutě posvátného orla.