Bezpečí nad zlato

Jaká byla vaše cesta k tomu, čemu se věnujete?

Vždycky jsem byl zvědavý, proč lidé jednají a reagují různě v různých situacích. A také jsem se snažil pochopit, jak lze člověku porozumět, aniž bych se spoléhal jen na jeho slova. A to začalo už v raném věku, kdy jsem vnímal výrazy obličeje, záměrné pohyby a z toho se pokoušel odvodit, co si lidé myslí, co chtějí udělat. Ale skutečnou cestu jsem nastoupil až na postgraduálním studiu, v jehož rámci jsem se zabýval fyziologickými souvislostmi chování – psychofyziologií. Tehdy v roce 1966 se věda stále držela určitého přístupu, hledání takzvaných zákonů přírody, tedy vztahů typu podnět–reakce, vstup–výstup. Očekávalo se, že každý podnět přinese předvídatelnou odpověď, a pokud to nebylo stoprocentní, považovalo se to za nedostatečně přesné nebo bylo konstatováno, že výzkumy byly „špatné“.

Já jsem se velmi zajímal o individuální rozdíly. Co je mezi podnětem a reakcí. Proč někteří lidé reagují fyziologicky a behaviorálně, a jiní ne? A proč jeden člověk reaguje v jednu chvíli výrazně, zatímco jindy skoro vůbec? To mě vedlo k popsání takzvaného mezičlánku, intervenující proměnné, kterou je stav organismu. Také jsem pro měření tohoto mezičlánku, fyziologického stavu, vyvinul metriky. Zkoumal jsem a kvantifikoval variabilitu srdeční frekvence (HRV – heart rate variability). Nyní je to běžná věc, ale když jsem začínal, lidé si mysleli, že variabilita srdečního rytmu je chyba, že srdce jen čeká, až zareaguje na potřeby prostředí. Nerozuměli jsme roli srdce v nervové regulaci, v jeho úloze při udržování homeostázy. A právě to byla má cesta: ukázat, že pokud identifikujeme tento stav nebo individuální rozdíl – nebo obojí –, můžeme reakci na podnět mnohem lépe předpovídat.

Začal jste zkoumat vztah podnětu a reakce hlouběji... 

Dnešní svět je silně ovlivněn behaviorálními přístupy, které mají dopad i na klinickou léčbu a terapeutické modely. Například u neurodivergentních lidí, při autismu nebo traumatu se používá kognitivně-behaviorální terapie nebo v autismu aplikovaná behaviorální analýza. Tyto přístupy vycházejí z jednoduchého modelu: podnět → reakce. Kdyby však lidé měli hlubší vhled, uvědomili by si, že uvedený model funguje dobře, když je tělo v klidu. Pokud je člověk rozrušený, úzkostný nebo dysregulovaný, nefunguje vůbec. Je to jako s dítětem v záchvatu vzteku. Behaviorista by řekl: stačí najít správný posilovač chování. Ale z pohledu polyvagální teorie některé části nervového systému prostě v tu chvíli nejsou přístupné. Snažím se pochopit tu prostřední proměnnou – to, co je mezi podnětem a reakcí, jak už jsem naznačil. Když tomu porozumíme, změní se terapie, rodičovství, vzdělávání i pracovní prostředí, protože se zaměříme na fyziologii. Klidný stav je stavem přístupnosti. Člověk se může učit, navazovat sociální kontakty a komunikovat. Ale co když v klidném stavu není?

Stephen Porges
je americký psycholog, zakladatel polyvagální teorie. Je také významným univerzitním vědcem, profesorem psychiatrie. Jeho práce stála u zrodu inovativních postupů při léčbě traumatu, využívaných po celém světě.

Zmínil jste polyvagální teorii. Mohl byste pro ty, kdo ji neznají, stručně vysvětlit, co to je, případně upřesnit, jak tato perspektiva mění naše chápání nervového systému?

V podstatě je to jiný způsob, jak popsat to, co jsem právě řekl, tedy že náš fyziologický stav ovlivňuje to, jak vnímáme svět a jak na něj reagujeme. Když je naše tělo v klidném, homeostatickém stavu, který podporuje zdraví, růst a regeneraci, jsme přístupní, schopní regulace, otevření interakci s ostatními a zvědaví. Ale pokud se tělo cítí ohrožené, přechází do základních obranných strategií. Vystrašený člověk není přístupný. Náš autonomní nervový systém se tedy stává jakousi energií, motorem těchto změn stavů.

Polyvagální teorie tedy přináší spoustu pojmů spojených s takzvaným biobehaviorálním stavem – cílem je uznat a respektovat, co tělo dělá. A ono dělá pozoruhodné věci! Problém je, že tyto věci nejsou nezávislé na našich psychologických zkušenostech. Musíme se tedy stát vnímavějšími, informovanějšími, abychom tomu, jak tělo funguje, skutečně porozuměli. A pak se dostáváme k tomu, že tělem se dá „navigovat“ prostřednictvím uvědomování si toho, co se odehrává uvnitř nás i v našem chování navenek.

Tělo je tedy svým způsobem moudré. 

Je moudré v tom smyslu, že nám chce zajistit přežití, snaží se nás zachránit. Nedělá ale žádná intelektuální ani výkonná rozhodnutí. Funguje na základě jednoduchého vzorce: jsem v bezpečí, nebo jsem v ohrožení? A pokud jsem v ohrožení, je to ohrožení života, nebo „jen“ nebezpečí? Pokud je to jen nebezpečí, tělo se snaží uniknout. Pokud je ohrožen život, mnoho lidí doslova zkolabuje nebo znehybní. Takže to není jen binární model „hrozba versus klid“, ale celé spektrum hrozeb, které tělo signalizuje. Když pak terapeut pracuje s lidmi, kteří mají za sebou těžké trauma, mnozí z nich mluví o tom, jak znehybněli, jak se nemohli pohnout. A když si to uvědomí, často se za to stydí a začnou svoje tělo nenávidět, protože jim „nesloužilo“. Polyvagální teorie jim ale nabízí jiný příběh. 

Jak jste řekl – tělo je moudré. Znehybnění mělo svůj důvod – a byl pro přežití tak zásadní, že ho nešlo přebít vůlí. „Vypnulo se“, protože situaci vyhodnotilo jako ohrožení života, a i když vědomí a vůle říkají „musím bojovat, nebo utéct“, tělo řekne „vypínám se“. Je bezpečnější být neviditelný nebo se zcela znehybnit a „předstírat smrt“.

Existoval nějaký výrazný moment, který vás k vytvoření polyvagální teorie inspiroval, nějaké „aha!“?

Ano. Nicméně první takový okamžik neměl nic společného s traumatem ani s duševním zdravím, dokonce ani se zdravím jako takovým. Byl to čistě vědecký nápad. Šlo o poznání, že během evoluce savců se něco zásadního změnilo v porovnání s naším dávným společným předkem, ze kterého se vyvinuli jak plazi, tak savci. Savci totiž získali zvláštní autonomní nervový systém, přesněji řečeno speciální dráhu vagu (bloudivého nervu), která reguluje vnitřní orgány.

Je to fascinující. Takzvané kardiovagální inhibiční neurony, tedy neurony v mozkovém kmeni, které do vagu vysílají signály a umožňují zpomalit srdce a uklidnit se – se během evoluce přesunuly ze zadní části mozkového kmene dopředu. A tam se propojily s nervy, které ovládají obličej a hlas. Takže dnes jsou obličej a hlas napojené na nervy, které ovlivňují srdce. A právě tak funguje sociální chování u savců. V podstatě neustále vysíláme signály o svém fyziologickém stavu prostřednictvím hlasu a výrazu tváře. A lidé to intuitivně cítí. To je základ přitažlivosti, důvěry, spolu-regulace. Je to i základ obchodu. Všechno stojí na důvěře a ta se přenáší právě tímto evolučním systémem, který propojuje naše „nástroje vysílání“ – obličej a hlas – se srdcem a břichem. 

Neříkám, že slova nejsou důležitá. Ale mnohem důležitější je intonace hlasu, výraz tváře, blízkost, v terapeutickém kontextu bychom mluvili o „přítomnosti“. Terapeutická přítomnost je nesmírně silná. Mnohem silnější než samotná slova – a terapeuti to dobře vědí.

Tomu rozumím. Zároveň by mě zajímalo, jestli někdy nedochází k nepochopení nebo zjednodušení vaší teorie. Vaše kniha Náš polyvagální svět, kterou jste psal společně se svým synem Sethem, je podle mě napsaná velmi přístupně. Napadlo mě, jestli jste ji takovou neudělali proto, že předchozí texty lidé nechápali. Nebo jste tím chtěli oslovit širší publikum?

To je výborná otázka. Ano, chtěl jsem, aby byla srozumitelná. Můj syn je skvělý komunikátor a já jsem vědec. I když se snažím najít jazyk, jímž bych dokázal komunikovat, roky strávené v laboratoři a tvorbou vědeckých článků vám moc nepomůžou k tomu, abyste napsal knihu, kterou lidé skutečně pochopí. 

Ale pojďme k podstatě vaší otázky, a tou je, že na vědecké i klinické úrovni existuje mnoho nedorozumění. Problém polyvagální teorie je v tom, že je multidisciplinární. Aby ji člověk dokázal uchopit, potřebuje alespoň základní slovník z několika různých oborů. Když lidé teorii kritizují, často se neobracejí proti teorii samotné, ale proti její dezinterpretaci. Nikdo nikdy tu teorii nekritizoval na základě toho, co skutečně tvrdí. Námitky často vycházejí z takzvaných „slaměných panáků“ – někdo si vytvoří zkreslenou verzi daného přístupu a tu pak napadá. Ani já bych s těmi dezinterpretacemi nesouhlasil! Můj názor je, že pokud něco kritizujete – obzvlášť jako vědec –, máte zodpovědnost za to, že rozumíte tomu, co kritizujete. To v mnoha případech chybí. Další věc je určitá tendence „přecházet“ nebo zjednodušovat neurofyziologii a anatomii. Ale to nesnižuje hodnotu samotné teorie...

Základní koncept zní: když je člověk vystaven výzvě nebo stresu, aktivují se primitivnější, evolučně starší regulační okruhy v jeho těle. Takže z přístupného a sociálního stavu přechází do boje nebo útěku – a pak do úplného stažení se či disociace. Lidé to vidí v terapii, ve školní třídě, v běžném životě – a ten přechod rozpoznají. Chápou také důležitost spolu-regulace. Jako druh jsme se nevyvinuli k tomu, abychom se regulovali sami, i když to po dětech často chceme už odmalička. Vyvinuli jsme, abychom potřebovali spolu-regulaci, někoho k sobě... a tak si postupně vytváříme schopnost sebe-regulace. Tvoříme si jakýsi vnitřní zdroj. Tím zdrojem jsou paměťové stopy z momentů, kdy jsme byli spolu-regulováni.

Například vizualizace někoho blízkého, kdo nás objímá, nebo i domácího mazlíčka, nám může pomoci, když jsme v ohrožení. Využíváme tedy top-down mechanismy, obrazy a příběhy, abychom se cítili bezpečně. Ale všechny tyto nástroje vycházejí ze zkušeností se spolu-regulací.

Pojďme chvíli zůstat u traumatu, protože právě v těchto situacích naše obvyklé strategie a zdroje selhávají. Jak trauma ovlivňuje náš autonomní nervový systém z pohledu polyvagální teorie? 

Nejprve bych řekl, že každý z nás to intuitivně nějak ví. Polyvagální teorie vám dává jazyk, opřený o vědu, jak si vysvětlit něco, co už vlastně znáte. Nedávno jsem terminologii trochu přeformuloval, aby byla použitelnější z vědeckého hlediska. Ve chvíli, kdy náš nervový systém podporuje „homeostatické funkce“, tedy zdraví, růst, regeneraci a péči o vnitřní orgány, máme možnost cítit se v bezpečí. Ale když orgány takto podporovány nejsou, je celý náš systém nastaven k vnímání ohrožení, a tudíž k obraně. V sociálních interakcích se to ukazuje, třeba když řekneme „proč se tak bráníš?“ Mozek chce vědět „proč“, ale co když je „důvod“ ten, že tělo se cítí ohrožené? Proto se brání. Co to znamená? Když je někdo defenzivní, měli bychom se s ním hádat? Nebo bychom měli spíš rozpoznat, že on zkrátka v daném kontextu vnímá tolik signálů ohrožení, že není schopen být přístupný? Polyvagální teorie volí to druhé. Říká: „Aha, tvé tělo je ve stavu obrany. Všechno, co říkáš, vychází z potřeby chránit se.“ Neříkáme to tomu druhému, ale sobě. Naše role – ať už jsme partner, rodič, přítel, nebo terapeut –, je vytvořit takové prostředí, které podpoří fyziologii druhého člověka, aby mohl intenzitu svého obranného stavu snížit. 

Často uvádíte pojem neurocepce. Mohl byste ho vysvětlit? A případně rozvést, jak ovlivňuje reakce na trauma?

To byla další zajímavá etapa mé cesty. Poukázal jsem na tři stavy: první je sociální zapojení, kdy vše funguje homeostaticky, hlas je melodický, tvář výrazná, máte silnou vagovou regulaci. Ideální situace. Pak je tu boj nebo útěk, kde se tento systém sociálního zapojení oslabuje. Člověk potřebuje víc metabolické energie, a tak musí buď utéct, nebo bojovat. A třetí možnost je úplný kolaps, imobilizace pod hrozbou. To dávalo smysl. Ale vyvstala otázka: jak nervový systém ví, kdy se má do kterého stavu přesunout? Znamená to, že musí něco detekovat. Napadlo mě použít slovo „percepce“, ale to by bylo zavádějící – vnímání totiž znamená vědomé uvědomění. Kdybych výraz percepce použil v rámci polyvagální teorie, pak by si lidé, kteří se například zhroutili nebo reagovali na hrozbu, vyčítali, že nevnímali hrozbu správně. A tak jsem vytvořil slovo neurocepce. Jde o automatický, podvědomý detekční mechanismus, něco jako bezpečnostní systém v domě: senzory nebo infračervené paprsky, které spustí alarm. Neurocepce je způsob bdělého vnitřního sledování. Ve skutečnosti téměř každý živý organismus nějaký detekční systém ohrožení má, i rostliny. Když například někdo utrhne list, rostlina danou oblast chemicky uzavře. Takže všechny živé organismy vypínají homeostatickou podporu, když detekují hrozbu.

Co je u savců – zejména u lidí, psů nebo koček – výjimečné, je schopnost detekovat bezpečí. Jak utišíme plačící dítě? Usmějeme se, použijeme měkký hlas, melodickou intonaci. Stejně mluvíme na svého zvířecího mazlíčka. A podobně se obracíme na někoho, kdo nás zajímá – s laskavostí, zvědavostí, měkkostí. Nejde o slova – kočky ani malé děti jim nerozumí. Jde o intonaci, která je napojená na náš nervový systém. Jakmile tohle pochopíme, stáváme se polyvagálně informovaným terapeutem nebo člověkem. Víme, že tón hlasu, výraz obličeje, fyzická blízkost nebo atmosféra zásadně ovlivňují to, jak se tělo druhého člověka cítí. Místo „řekl jsem mu to“, vycházíme ze soucitu – „vytvářím kontext, který ho uklidní“. Pokud jsme my informovaní, například když jsme terapeut, ale druhý člověk informovaný není, může dojít k nerovnováze. Druhý na nás může třeba začít křičet, aniž by chápal, co to dělá s naším tělem. Jsme sociální savci, a pokud na nás někdo křičí, naše tělo přejde do stavu hrozby – říkáme tomu eskalace. Ovšem i když to naše tělo cítí, můžeme se naučit nereagovat impulzivně, ale s pochopením, uvědomit si: já jsem terapeut, jsem ten dospělý v místnosti, nechám své tělo, aby se uvolnilo.

Můžeme to shrnout tak, že v rodinách, mezi přáteli i všude jinde je vytváření atmosféry bezpečí, laskavosti a přijetí vlastně základem pro rozvíjení dobrých vztahů i duševního zdraví. 

Přesně tak. Kdyby se tím společnost opravdu řídila, brali bychom si všechno mnohem méně osobně, méně bychom si věci vykládali jako úmyslné. Představte si, že máte špatný den a někdo vás míjí a vy mu ani neodpovíte na pozdrav. Protože se zrovna nesoustředíte, řešíte něco nepříjemného ze svého života, jste rozptýlený. Jenže pro toho druhého to může znamenat: „Nezáleží mu na mně.“ A začne reagovat... Ale kdyby se ten člověk na vás podíval s vědomím toho, o čem jsme mluvili, hlouběji vnímal, že třeba prožíváte něco obtížného, co s ním vůbec nesouvisí, bylo by všechno jinak. Mělo by to kontext.

Žijeme ve světě, který – navzdory řečenému – mnohdy vyzdvihuje nezávislost, a tudíž seberegulaci. Vy připomínáte, že důležité věci se dějí spíš ve vztahu. Existuje pojem relational safety, tedy vztahové bezpečí...

Vztahové bezpečí je zásadní pojem. Dovolte mi dát vám příklad... Vy jste chodil na univerzitu, že?

Ano, chodil.

Představte si, že tam jste. A je tam také slavný vědec, kterého obdivujete. Jednou jdete kolem něj, ale on vás mine, ani se na vás nepodívá. Váš mozek si vytvoří příběh: „Asi pro něj nejsem důležitý.“ Možná jste k němu i natáhl ruku na pozdrav, a on šel dál. 

Jako vysokoškolský profesor jsem měl blízkého kolegu, profesora matematiky. Matematici bývají ponoření do myšlenek, a tento muž byl navíc slepý. Když jsme spolu chodili po chodbách, držel se mě za rameno. Dnes používáme výrazy jako „být na spektru“, ale v polyvagálním pojetí bychom řekli „být více naladěn na objekty než na lidi“. Právě lidé s takovýmito sklony často zakotví v oborech jako matematika, fyzika, inženýrství. Jejich spolu-regulačními partnery nejsou lidé, ale systémy, rovnice, logika – mají k tomu přirozený sklon. Přitom jiní jeho kolegové do něho často vráželi, jako by tam ani nebyl... 

Našel si partnera v matematice... I to může být způsob, jak si zajistit pocit bezpečí.

Ano, ale pojďme se ještě vrátit o krok zpět: proč je vlastně bezpečí tak důležité? Když se na to podíváme pragmaticky, pokud se tělo necítí v bezpečí, autonomní nervový systém se nestará dobře o naše orgány. Jaký to má důsledek? Ten nejčastější, který v klinické praxi vidíme, jsou potíže s trávením, například syndrom dráždivého tračníku. Dále kardiovaskulární problémy, ekzémy, a dokonce i některé funkční neurologické poruchy, například fibromyalgie. Lidé mají řadu příznaků, ale nelze vystopovat konkrétní organickou příčinu. To neznamená, že příčina není fyziologická, spíš to, že běžné testy ji nezměří. Moderní medicína se soustředí na orgány, ale mnoho těchto poruch je řízeno nervově – dochází k nim dřív, než dojde k orgánovému poškození. Takže například u lidí se syndromem dráždivého tračníku nemusí být nic „špatně“ s jejich střevy, zároveň jejich symptomy jsou reálné. Jen nejsou spojené s poškozením konkrétního orgánu. Zatím.

Jak mohou terapeuti aplikovat polyvagální teorii v praxi?

Začal bych tím, že terapeuti by se měli stát polyvagálně informovaní, jak bylo řečeno. To znamená: když se díváte na svého klienta, sledujte jeho hlas, výraz v obličeji, napětí ve svalech. To vám dává informace o jeho autonomním a biobehaviorálním stavu. Další krok je uvědomit si, že váš vlastní stav, váš hlas, vaše tvář, vaše přítomnost se na klienta přenáší. Pokud chcete, aby vám klient důvěřoval a byl přístupný, musíte mu svým tělem vysílat signály, že jste důvěryhodní. Všechny přístupy vycházející z polyvagální teorie mají jedno společné: vedou k návratu do těla, k „reinkarnaci“ do vlastního tělesného prožívání. 

Co se stává u těžkého traumatu? Nervový systém – hlavně autonomní – omezí svou schopnost regulace. Tělo je příliš zaměstnané obranou, než aby se mohlo starat o své orgány. Tím vzniká celá škála psychosomatických poruch nebo funkčních („nevysvětlitelných“) onemocnění, tedy stavů, kdy nervový systém neslouží svému tělu. Jedním z důsledků je necitlivost, otupělost. Ta má svůj účel: necítím bolest, tedy ji nemusím zpracovávat. To tělu krátkodobě pomáhá. Ale dlouhodobě to znamená, že se narušuje i přenos informací z orgánů do mozku a vytváří se zpětná smyčka, která podporuje nemoc, nikoli zdraví. Takže návrat do těla – reembodiment – je základním cílem jakékoli léčby traumatu.

Jaké techniky podle vás v tomto smyslu pomáhají?

Jedna z nejsilnějších je dechová práce. Když se nadechnete, vagová aktivita se sníží. Když vydechnete, aktivita vagu vzroste, zpomalí se srdeční rytmus. Proto lidé dechová cvičení intuitivně vyhledávají. 

Znáte tohle?

Je to píšťalka? Nebo trubka?

Je to kazoo, tedy nástroj na bzučení. A to je klíčové: bzučení, zpěv, recitace manter, všechny tyto tradiční praktiky stimulují vagus pomocí vibrací. Vibrace v dutině ústní, práce s dechem. Takže hraní na kazoo je vlastně výborný způsob, jak se zklidnit. Čím déle držíte tón, tím větší účinek to má. Pro mě osobně je to velmi důležité, váže se to i k mé minulosti. Dřív jsem totiž hrál na klarinet. Když hrajete na dechový nástroj, aktivujete všechny nervy a svaly spojené se sociálním zapojením, včetně dechu. S odstupem času si uvědomuji, že moje pozitivní dospívání bylo silně podpořené tím, že jsem každý den cvičil na klarinet. Co jsem vlastně dělal? Dnes bych to nazval pránájáma jógou, což je dechová práce na vysoké úrovni. Práce s břišním svalstvem. Poslech. Precizní kontrola svalů kolem náustku (embouchure). Všechny tyto systémy jsem integroval a tím jsem si reguloval nervový systém. Trvalo mi do třiapadesáti let, než jsem pochopil, o co tehdy šlo. Formuloval jsem si pojem sociálního zapojení a zažil jsem „aha!“: já jsem hrál na klarinet.

V souvislosti s tělem a tělesným prožíváním se mi zdá, že v psychoterapii a klinické praxi jsou dnes „tělesné přístupy“ v módě. Souvisí to podle vás s tím, o čem jsme mluvili? S tím, jak dnešní svět funguje a jak nás tělo vlastně přivádí zpět k prožitku?

Ano. Nedávno vyšla kniha Somatic-Oriented Therapies: Embodiment, Trauma, and Polyvagal Perspectives (Terapie zaměřené na tělo: embodiment, trauma a polyvagální perspektiva). Požádali mě, abych se na ní podílel. Měl jsem pocit nepatřičnosti, nejsem terapeut ani psychoterapeut orientovaný na tělo. Ale souhlasil jsem, že napíšu předmluvu, a také jsem editorům pomohl vybrat autory jednotlivých kapitol. Bylo to opravdu zajímavé. Nakladatel chtěl nakonec dát polyvagální teorii do názvu publikace. Napřed jsem nesouhlasil. Zdálo se mi, že by to odvádělo pozornost od hlavního tématu, somatických terapií. Ale pak jsem kapitoly procházel a víc než dvě třetiny se na polyvagální teorii výslovně odkazovaly jako na základní model svého přístupu. Polyvagální perspektiva tedy poskytuje somatickým terapeutům vodítko, díky němuž mohou lépe rozumět tomu, co dělají... Umožňuje mimo jiné vnímat terapii z hlediska toho, jak kontext, stimulace, dotek a ostatní věci pomáhají tělu k tomu, aby opustilo obranný režim a reorganizovalo se.

Co byste poradil lidem, kteří se ve svém uzdravování cítí „zaseknutí“? Co by jim mohla vaše teorie nabídnout?

Pojem „zaseknutí“ podle mě znamená, že terapeutický přístup, strategie nebo terapeut nedokážou tělu poskytnout dostatek signálů, které by spustily neurocepci bezpečí – aby se tělo mohlo stát přístupnějším. Věřím, že jakmile se tělo zpřístupní, trauma lze zpracovat. Neznamená to, že změnou fyziologického stavu trauma zázračně zmizí. Ale vytváříme prostor, aby se mohlo vyřešit.

Jestli tomu dobře rozumím, ti lidé jsou vědomě nebo nevědomě stále v pohotovosti, případně terapeutovi úplně nedůvěřují, i když by chtěli?

Musíme být opatrní s výrazy „vědomě nebo nevědomě“. U většiny lidí jde spíš o neuvědomované procesy. Když říkají, že jsou „zaseknutí“, často tím myslí: „Neposouvám se.“ Ale nevědí proč. Mnozí pak zkusí jinou metodu, jiného terapeuta… Důležité je, aby byl terapeut polyvagálně informovaný, na konkrétní metodě tolik nezáleží. Podstatné je, že terapeut vytváří platformu pro spolu-regulaci. Z pohledu polyvagální teorie je spolu-regulace neuronálním cvičením, které vede k uzdravení a odolnosti.

Zajímáte se také o přírodu. Mohl byste k tomu něco říct?

Rytmy těla se s přírodními rytmy překrývají. Když plavete v oceánu, vlny mají rytmus, který je velmi podobný rytmům v našem organismu. A když změříme proudění tekutin ve stromech, zjistíme, že stromy mají také jakýsi „cévní systém“. Lidé rádi tráví čas v přítomnosti živých bytostí. Já například obvykle telefonuji venku, žiju u oceánu, přímo u vody. Kvůli rozhovoru jsem se teď přesunul dovnitř, ale vrátím se zpátky, protože mi to dává pocit pohodlí, bezpečí. Nejsem tam sám. Mám výhled na vlny, slyším šum moře a zpěv ptáků, to všechno vytváří prožitek propojení s živým systémem. Z hlediska vědy je to zajímavé: když jsme v přírodě, cítíme se lépe. Znamená to, že náš nervový systém detekuje senzorické vzorce, které nám říkají, že jsme v bezpečí. A z pohledu polyvagální teorie to znamená, že náš autonomní nervový systém se přesouvá zpět do homeostatického stavu.

Co byste si nejvíc přál, aby si lidé odnesli z vaší práce?

Jedna věc je pro mě zásadní: když se cítíme v bezpečí, nebo alespoň dostatečně bezpečně, můžeme být sami sebou. Vynořuje se naše kreativita, laskavost, velkorysost. Lidé jako druh jsou spolu-regulační, laskaví a soucitní přirozeně. Nejde o to, že bychom se měli „snažit být lepší“. Snažit bychom se měli obecně spíš méně... zato bychom si měli dovolit být přístupní. Mnohdy se v životě pořád o něco snažíme, ale takové usilování narušuje funkci těch fascinujících okruhů a systémů, které v sobě máme. Když si dovolíme přístupnost, stáváme se výjimeční. A říkám to schválně právě dnes, v době obrovského globálního konfliktu a dysregulace. Neustále dostáváme signály hrozby! Potřebujeme něco, co nám řekne: všechno je v pořádku. Naše zranitelnost a přístupnost se zneužívá. Jsme spíš defenzivní, jenomže pak přístupnost mizí. A pokud nejsme přístupní, necítíme se propojení, nesdílíme radost, ale ani bolest druhých. Všechno pak vnímáme jako oddělené. Pocit ohrožení nás uzavírá, jsme stažení do sebe. Pocit bezpečí nás oproti tomu otevírá a spojuje.

Foto: Archiv Stephena Porgese. Doprovodné obrazy: Tomáš Žemla