Krása v psychoterapii

Jaká byla vaše cesta ke gestalt terapii?

Jsem lékař a psychiatr. Nejprve jsem byl vyškolen v nosografické, biologické a farmakologické psychiatrii. Potom jsem se v určitém okamžiku setkal s fenomenologickou psychiatrií a objevil jiný způsob, jak být s klientem. Místo toho, abych si udržoval odstup podle medicínského modelu, jsem se chtěl s pacientem skutečně setkat. Absolvoval jsem výcviky v kognitivní terapii, psychosomatice a také jsem se hodně věnoval ericksonovské hypnóze. A pak mi jedna kolegyně řekla: „Dělám teď jeden výcvik, měl bys to taky zkusit.“ A tak jsem to zkusil. Otevřely se mi nové vztahové horizonty, které jsem v psychiatrickém vzdělávání tak trochu postrádal. A zároveň to překvapivě dokonale zapadalo do fenomenologického pohledu, v němž je subjektivní zkušenost klienta, terapeuta i samotného setkání naprostým středobodem. Cítil jsem se jako doma, s jasnou oporou pro své klinické porozumění, pro terapeutické setkání a také pro etický rámec, protože ten byl vztahový a velmi podpůrný. Navíc kolegyně, která mi řekla, ať to zkusím, se mnou teď vede náš výcvikový institut – Michela Gecele. Téměř před pětatřiceti lety tak začala cesta, o které jsem netušil, kam mě až může zavést.

Významně jste přispěl k porozumění klinické psychopatologii z pohledu gestalt terapie. Jak byste podstatu gestalt přístupu k psychopatologii popsal?

I to byla cesta. Gestalt terapie, stejně jako rogeriánská terapie a další humanistická hnutí z padesátých, šedesátých a dokonce i sedmdesátých let, se od psychopatologie a diagnóz tak trochu odklonily. V té době totiž hlavní proud psychopatologie – a vlastně to platí dodnes – klienta spíše objektivizoval, nálepkoval. Vůči tomu se gestalt terapie vymezila – měla k psychopatologii a diagnózám nedůvěru. Až koncem osmdesátých let začali někteří gestalt terapeuti teoreticky uvažovat třeba o poruchách osobnosti nebo o zkušenostech s psychotickými pacienty. Znovu se vynořila myšlenka, že i v gestalt terapii potřebujeme ohledně psychopatologie a diagnostiky nějakou oporu. Když jsem se gestalt terapii začal v devadesátých letech věnovat, už jsem byl fenomenologicky orientovaný psychiatr, a to pro mě byla obrovská příležitost: chtěl jsem propojit porozumění psychopatologii s fenomenologií a přinést tento názor do terapie. V kořenech teorie gestalt terapie určitá psychopatologická perspektiva je, ale tehdy nebyla rozvinutá. S kolegy psychiatry jsme zahájili cestu vývoje psychopatologie v gestalt terapii. O co jde? Jak už to bývá, mnohé je obsaženo ve slově samotném. „Psychopatologie“ pochází ze tří řeckých slov – psýché, pathos a logos. Psýché znamená mysl, ale v původním smyslu jde o duši, která je už sama o sobě vztahová. Pathos je to, co mě postihuje, co přichází zvenčí, vůči čemu jsem pasivní. Je to stejný kořen jako ve slovech „pasivní“ nebo „vášeň“ – něco, co se mi děje, co ke mně přichází. A logos je smysl nebo řeč, tedy dát tomu význam. Psychopatologie je tedy cesta, jak dát smysl tomu, co zažívám a nemůžu se od toho osvobodit. Například se nemůžu zbavit obsedantních myšlenek. Jedná se o ztrátu svobody. Psychopatologie jako způsob porozumění těmto zkušenostem nás vede k možnosti rozvoje v přítomnosti, k cestě ke svobodné existenci. 

Gianni Francesetti
je přední gestalt terapeut a psychiatr. Na mezinárodním poli se věnuje vzdělávání a supervizi. Působí v italském Istituto di Gestalt, zajímá ho mimo jiné teorie pole, estetické kritérium v psychoterapii a budování mostů mezi fenomenologickou psychiatrií a gestalt terapií. Příští rok v nakladatelství Portál vyjde jeho kniha Základy psychopatologie pohledem fenomenologicko-gestaltistické terapie.

Když čtu nějakou psychoterapeutickou teorii, která vznikla třeba před padesáti lety, mám pocit, že může být trochu zastaralá. Vy se snažíte teorii gestalt terapie aktualizovat. Má se podle vás psychoterapeutická teorie měnit? Má reflektovat vyvíjející se svět? 

Děkuji za tuto otázku. Je zásadní nejen pro gestalt terapii, ale obecně pro psychoterapii a klinickou práci. Psychoterapie je kulturním vyjádřením určité historické éry, je to reakce na společenské potřeby daného období. Ale svět se mění, takže se musí měnit i psychoterapie. Protože když se mění svět, mění se i způsob, jak lidé trpí. Musí se tedy přizpůsobovat i podpora a uzdravování. Snažíme se porozumět psychopatologii podle současné doby. Například obsedantní zkušenost dnes vůbec není stejná jako obsedantní porucha v době Sigmunda Freuda... Michela Gecele, Jan Roubal, já i s ostatními kolegy přinášíme vlastní pohled. Gestalt terapie vznikala před šedesáti až sedmdesáti lety a tenkrát bylo vnímání lidského utrpení silně ovlivněno tím, že společnost byla represivní a omezovala svobodu projevu jednotlivce. Sílil tedy boj za práva menšin, žen, černošské populace, lidí s různou sexuální orientací, studentů, mládeže. Gestalt terapie tenkrát podporovala právě vyjádření subjektivity – to samo o sobě bylo léčivé. Všechny terapie tehdy směřovaly k tomu, „dát každému člověku hlas“, ukázat, že to, co jednotlivec cítí, má význam. Že to, co chce, má hodnotu.