Hororové filmy jako cvičení pro mozek

Sedíte ve tmě, obrazovka bliká, uslyšíte tiché prasknutí. V nejméně očekávaném okamžiku vyskočí monstrum. Váš mozek okamžitě spustí alarm, tělo se napne jako při zvuku sirény, ale vy se nepohnete. Víte, že jste v bezpečí. Zároveň cítíte, jak vám buší srdce a svírá se vám žaludek. Váš limbický systém křičí „uteč!“ 

To jsou pocity, které zažíváme při sledování hororových filmů. Pro někoho je to guilty pleasure, pro jiného zkouška, jestli si zachová chladnou hlavu. Jedno však nelze popřít – i ty nejzkušenější diváky mrazí.  

Simulátor paniky

Co nás na hororech tak fascinuje? Filmová studia vydělávají stovky milionů dolarů na něčem, čemu by se lidé logicky měli vyhýbat. Psychologové dospěli k zajímavému závěru. Diváci se při sledování hororových filmů bojí rádi, protože je to jediná situace, kdy můžou cítit strach, aniž by nad nimi skutečně někdo stál s nožem. Mozek to interpretuje jako „trénink smrti“ – dostane dávku adrenalinu, kortizolu a dopaminu, ale zároveň ví, že až horor skončí, přijde spánek v teplé posteli. Psychologové to nazývají bezpečné ohrožení. 

Horor je simulátor paniky, ve kterém můžeme na chvíli vnímat vlastní smrtelnost, aniž bychom doopravdy prolévali krev. Když se člověk takto vystaví extrémnímu nebezpečí v bezpečném kontextu, jeho psychika vyplaví na povrch jeho „vnitřní démony“ – potlačené úzkosti, vzorce chování z dětství, archetypální obrazy hrozeb. V hororových filmech jsou tyto obrazy hyperbolizovány. Místo pasivně- agresivního kolegy se objeví posedlá jeptiška; trauma z dětství se promítne do města, jímž obchází sériový vrah. 

Psychologickým přínosem je, že strachy lze vidět bez sociálních masek, což umožňuje našemu vědomí, aby si k nim vytvořilo nový vztah. Je to jako trénink bojových umění v mentální sféře. Nejprve se vyděsíme, pak se přizpůsobíme a nakonec dokážeme rozpoznat podobné vzorce ve svém vlastním životě – ne v hororové nadsázce, ale v každodenní realitě, kde jsou obvykle méně nápadné. Takové „bezpečné rozšiřování hrůzy“ může zlepšit naši schopnost čelit konfliktům, lépe stanovovat hranice a méně se nechat ovládat skrytými strachy.

Výsledky klinických studií

Psychologové a lékaři poukazují na zajímavé souvislosti mezi strachem, emocemi, kognitivní složkou a chemickým koktejlem. Vědci studují reakce na horor relativně sofistikovaným způsobem. Laboratoře například používají fMRI skeny mozku, aby ukázaly aktivaci amygdaly a dalších center spojených se strachem. Často se také měří galvanická reakce kůže – jemné změny v pocení, které signalizují stresovou reakci – nebo srdeční frekvence, která během nejnapínavějších scén prudce stoupá. Tyto metody potvrzují, že sledování hororových filmů způsobuje měřitelné fyziologické změny, jež jsou velmi podobné strachu navozenému skutečným nebezpečím.