Když se produktivita stane toxickou

Zdá se, že autorka ví, o čem mluví – vedle terapeutické a publikační práce vede i úspěšný instagramový profil Well Guide, jenž má aktuálně přes tři sta tisíc sledujících, a nemalé množství času věnuje i přednášení či lektorování. Není tedy divu, že se v knize soustředí na fenomén, s nímž se sama údajně dlouhodobě potýká – a sympaticky přiznává, že navzdory mnohým pokrokům v péči o vlastní duševní zdraví není její vnitřní boj zdaleka u konce.

Psychoterapeutka pákistánského původu, která v minulosti žila třeba v Saúdské Arábii, Kanadě, Spojených státech či jižní Asii, využívá svých kosmopolitních zkušeností k popisu problému, jejž lze sledovat napříč celým světem. Trend pozdního kapitalismu spočívající ve stále větším tlaku na výkon a produktivitu totiž často vede k vyhoření a dalším psychickým, emočním či tělesným potížím. Nasir tudíž hovoří o toxické rovině produktivity, když se v zásadě pozitivní vlastnosti obrátí proti svému nositeli: naše schopnost plnit úkoly a dosahovat úspěchů v pracovní sféře se snadno stane bičem, kterým sami sebe donekonečna mrskáme. Když zvládneme splnit i náročný úkol, tak co kdybychom příště zkusili něco těžšího? Člověk se snadno dostane do výkonnostní spirály, v níž by jakýkoli výsledek mohl (a měl!) být příště ještě znatelně lepší. I zdatní a okolím obdivovaní lidé pak trpí pocity méněcennosti a přehnanou sebekritičností, což sice obdivuhodné výkony zakrývají, nitro jedince je však zmítáno konstantními výčitkami, úzkostmi či nejistotami.

Nasir detailně popisuje, že toxicky produktivní člověk především nemá soucit sám se sebou – je na sebe tvrdší než na kohokoli jiného a i k dobrovolným volnočasovým aktivitám přistupuje s nároky na sebezdokonalení. Kde se ale všechny tyto pocity vlastně rodí? Autorka by si nejspíš notovala s Heinzem-Peterem Röhrem, s nímž jsme přinesli rozhovor v předminulém čísle a který (nejen) ve své poslední knize Jak se vyléčit považuje za klíč k mnohým duševním strádáním nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Obdobně i Nasir tvrdí, že hluboce zakořeněná nedostatečnost, plynoucí z opakovaného odmítání dítěte jeho rodiči, se v dospělosti projevuje snahou si tolik potřebnou lásku „zasloužit“ prostřednictvím podávání dokonalých výkonů. Toto přesvědčení pak snadno vede k perfekcionismu, prokrastinaci, syndromu podvodníka či nesmyslné zaneprázdněnosti, tedy reaktivnímu upřednostňování toho, co momentálně uzurpuje naši pozornost, namísto proaktivnímu věnování se tomu, s čím jsme vnitřně v souladu.

Popisem problému však kniha nekončí a nabízí též množství cvičení stojících především na sebereflexi. Na co myslíme, když odpočíváme? Kterým zvnitřněným příběhům o sobě samých věříme? A jak třeba vypadá náš vnitřní kritik? Autorčiny myšlenky samy o sobě nejsou vyloženě přelomové a pravidelní čtenáři seberozvojových příruček už na většinu z nich nejspíše někde narazili; Israa Nasir však díky prolnutí psychologických výzkumů, vlastních obav (spojených mimo jiné přímo s psaním této knihy) a také četných kazuistik dokáže podnětné tipy podávat přístupnou a přesvědčivou formou.

O promyšlené struktuře knihy svědčí právě zmíněné příběhy klientů, s nimiž autorka pracuje systematicky a opakovaně se k nim vrací – díky tomu jsme místy skoro až napjatí, k jakým vhledům se jedinci stižení toxickou produktivitou v dalších kapitolách dopracují. A zatímco jim fandíme, možná získáváme trochu tolik potřebného soucitu i se sebou samými. Právě díky němu si pak můžeme uvědomit, že dosycení vlastní hodnoty nedosáhneme skrze gargantuovské množství odškrtnutých úkolů a pokořených milníků, ale spíše přerámováním zažitých vzorců, kvůli nimž jsme toxické produktivitě postupem života propadli.