Psychická odolnost u dětí

O tom, že potřebujeme být psychicky odolnější, se hovoří stále častěji. Co přesně ta odolnost je? 

Je to schopnost našeho mozku vyrovnávat se s náročnými podmínkami, s nepříznivými situacemi, se stresem.Překonat krize, zvednout se a jít dál… Znamená to umět zvládnout emoce, najít si cestu, která pro nás bude snesitelná – adaptovat se na to, co se bude dít. 

V této souvislosti je důležitý také pojem self-efficacy. Je to přesvědčení, že jsme schopni daný úkol, cíl vůbec zvládnout. Naše psychika říká: běž do toho, nechoď do toho, máš na to, nemáš na to. Toto přesvědčení se vytváří na základě zkušeností a silně ovlivňuje, jestli jsme ochotni vykročit z komfortní zóny a udělat něco, co je pro nás náročné. Přesvědčení, že na to máme, nás psychicky posiluje. Lidé se pouštějí do obtížnějších úkolů, vytrvají i při neúspěchu, méně se stresují. Míra self-efficacy ovlivňuje, jak vnímáme a interpretujeme náročné situace a jak se při nich cítíme. Výzkumy ukazují, že self-efficacy je významným prediktorem úspěchu, a to nezávisle na inteligenci. Formuje se, stejně jako odolnost, od dětství.

Kdy s posilováním odolnosti u dětí vlastně začít?

Prakticky od narození. Ale začnu z opačného konce, od stresu. Je totiž otázka, při jak velké míře stresu dojde ke zdravé adaptaci na náročné podmínky, a tedy k podpoře odolnosti. 

Co bychom měli o stresu, zejména v souvislosti s dětmi, vědět?

Existují tři druhy stresu. První je pozitivní, takzvaný eustres, vzrušené očekávání, jež obsahuje trochu nadšení i trochu obav, ale motivuje nás. Další dva druhy jsou negativní: snesitelný stres trvá krátce, ale dítě ho s podporou dospělého zvládne. Velmi rizikový je stres toxický. Je příliš intenzivní a nepředvídatelný, může být dlouhodobý, případně poskládaný z mnoha častých drobností – a dítěti přitom chybí podpora dospělého k jeho zvládnutí. 

Snesitelný stres naši odolnost buduje – poté, co naskočí akutní stresová reakce řízená sympatickým nervovým systémem, je mozek připraven k obrannému nebo útočnému modu, to jsou známé reakce „útok, útěk, nebo strnutí“. Nervový systém se postupně učí, jak se sám uklidnit, vládu přitom přebírá parasympatikus. Stresová reakce a následné uklidnění probíhá v jakési sinusoidě. A když má mozek na vědomé úrovni zkušenost „já jsem to zvládl“, posiluje se schopnost další situaci dobře zvládnout a odolnost vůči stresu se celkově zvyšuje. Mezi jednotlivými typy osobností jsou ale rozdíly v tom, jaké druhy podnětů a jak silné patří k těm snesitelným, zejména u dětí, jejichž mozek si ty zkušenosti „já jsem to zvládl“ teprve postupně vytváří.

S toxickým stresem se mozek pere, nedokáže ho překonat a nemá čas se v mezifázích pořádně zklidnit, odpočinout si. Sinusoida se zplošťuje, stres se stává chronickým. Nejenže nevzniká odolnost, naopak dochází ke zcitlivění. Na podněty, které jsou pro většinu dětí určitého věku a typu osobnosti neškodné, reaguje mozek dítěte se zcitlivělou nervovou soustavou jako na ohrožení. Je neustále ve střehu. Je to podobné jako alergická reakce. Na to, co běžnému člověku nevadí, tělo alergika reaguje. 

Šárka Miková
vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pracovala jako psycholožka v pedagogicko-psychologické poradně, v soukromé praxi poskytuje poradenství rodičům, věnuje se vzdělávání učitelů v oblasti využití typologie osobnosti, komunikace a hodnocení, vytváří a realizuje rozvojové programy v oblasti motivace, komunikace a spolupráce založené na teorii typů. 

Jak tedy vypadá budování odolnosti od raného dětství?

Mozek dítěte si potřebuje po narození vytvořit dva základní systémy pro přežití: zaprvé – jak se uklidnit poté, co mozek zareaguje stresovou reakcí na ohrožení, a zadruhé – vybudovat si citovou vazbu k rodiči, díky níž může zažívat důvěru ve svět a lidi v něm. 

Mozek lidského mláděte je nezralý. Je vybaven k tomu, aby reagoval na pocit ohrožení – tedy na nenaplnění fyziologických potřeb a potřeby bezpečí –, ale neumí se sám uklidnit. K tomu potřebuje okolí – rodiče či pečující osobu, která jeho potřeby naplní a dítě utěší. Až tím se jeho mozek přepne ze stresové reakce do fáze uklidnění. Když se tyto situace opakují, mozek se učí, „jak se to uklidnění dělá“. To je nezbytný základ odolnosti. K tomu mě napadá mírná, ale podstatná odbočka: dodnes se v některých rodinách používá u plačících novorozenců a kojenců metoda „nechat dítě vyřvat“. Ono se sice nakonec utiší, ale fyzickým a psychickým vyčerpáním, už prostě nemá sílu dál křičet. Bohužel se tím učí velmi nefunkční způsob uklidnění. 

V prvním roce života si tedy musí mozek dítěte osvojit normální regulaci stresové reakce na tělesné úrovni, kterou řídí mozkový kmen. Později, s rozvojem kortexu, tedy v předškolním věku, se bude dítě učit regulovat také emoční reakci ve stresu – strach, smutek, stud a podobně. Tehdy si dítě začíná osvojovat strategie zvládání emocí – tedy co mohu sám udělat pro to, abych už nebyl smutný, abych se nebál, abych se přestal vztekat. A ve způsobech, jak se jednotlivé typy osobností přirozeně uklidňují, nacházíme už u dětí rozdíly založené na vrozené složce jejich osobnosti. Některé děti se něčím zabaví. Jiné odejdou z místnosti a přemýšlejí, jak by se situace dala řešit. A další jdou za rodičem pro objetí a pochopení. Důležité je, že dítě v předškolním věku už nečeká, až ho někdo uklidní, ale samo své cesty uklidnění hledá. A je v pořádku, že ve stresové situaci k tomu někdy ještě potřebuje rodiče. Ti by dítě v takové chvíli neměli odmítat s tím, že už je přece dost velké. Systém reakce na stres se totiž rozvíjí tím, jak se používá. Když se dítě samo nebo s pomocí dospělého zklidní, učí se, „jak se to dělá“, a tím se stává odolnější. Pokud však dítě ještě neumí regulovat emoce a nezklidní se dostatečně ani nemá podporu v rodičích, pak se nic neučí, naopak dochází ke zmíněnému zcitlivění systému reakce na stres.