Co nás učí vojáci

Co vás práce v armádě naučila o lidské odolnosti?

Odolnost není dar pro pár vyvolených, ale dovednost, kterou potřebujeme všichni – a kterou můžeme trénovat. V armádě jsem viděla lidi, kteří měli obavy, pochybnosti, ale dokázali zvládnout i situace, o kterých si mysleli, že jsou nad jejich síly. Odolnost neznamená, že se nebojíme nebo neselžeme. Jde o to, znovu vstát, nenechat se paralyzovat strachem a hledat cesty, jak situaci ustát. Je to každodenní kompetence, která se nám z běžného života bohužel vytrácí. A přitom právě dnes ji potřebujeme víc než kdy dřív.

Jak vojáci a vojačky v armádě svou odolnost projevují?

Vojáci jsou lidé, kteří dokážou svůj osobní komfort odsunout ve prospěch týmu a vyššího cíle. To je v dnešní době velmi vzácné. Odolnost projevují v každodenních situacích: plní úkoly mimo běžnou pracovní dobu, rychle se přizpůsobují změnám a zvládají dlouhá odloučení od rodiny. V krizových momentech umějí držet emoce na uzdě a rozhodovat se věcně i pod tlakem – třeba při povodních, během uprchlických operací nebo v době covidu, kdy v nemocnicích pomáhali tváří v tvář smrti, často se strachem o své nejbližší.

A ještě něco velmi důležitého: vojáci musí občas přijmout i omezení některých svých práv, například v oblasti veřejného vyjadřování. To vyžaduje velkou míru sebereflexe a disciplíny. Pro mě je nejsilnějším symbolem jejich odolnosti to, že dokážou fungovat i v nejistotě – a přesto držet tým pohromadě. To je dovednost, kterou v civilním světě těžko najdeme.

Je to něco, s čím se voják nebo vojačka rodí – anebo to může natrénovat?

Naštěstí se odolnost dá učit a posilovat. Každý z nás má svou komfortní zónu – prostor, kde se cítíme bezpečně. Trénink odolnosti tuto zónu pozvolna rozšiřuje. Čím je větší, tím vyšší je jistota, že zvládneme i náročné situace, které život přinese. U vojáků to vidím často: když před nimi stojí překážka, nenapadne je automaticky „to nedám“. Místo toho hledají cesty, jak situaci ustát. To je přesně ten mentální posun, který odolnost vytváří. A platí to i pro nás všechny – odolnost neznamená, že nemáme strach. Jen strachu nedovolíme, aby určoval naše rozhodnutí.

Helena Sováková
je zkušená vojenská a sportovní psycholožka se specializací na psychologii odolnosti, zvládání náročných a krizových situací a týmovou kohezi. Dlouhodobě zastávala pozici náčelnice Odboru operační psychologie Armády České republiky, absolvovala nasazení ve vojenských misích v Iráku a Afghánistánu. Školí speciální jednotky na nasazení ve specifických funkcích v rizikových oblastech v zahraničí. Pracuje s lidmi v krizi a s rodinami rukojmích během zahraničních únosů, asistuje rukojmím s reintegrací do běžného života, připravuje diplomaty, novináře nebo humanitární pracovníky na pobyt v rizikových oblastech. V soukromé praxi se věnuje i vrcholovým sportovcům, vysokým manažerům a dalším klientům, kteří potřebují projít životním restartem. Letos vyšla ve spolupráci se sportovním novinářem a spisovatelem Martinem Moravcem její autobiografie Plukovnice lidských duší. Z každé knížky jde část výdělku do Vojenského fondu solidarity pro válečné veterány.

V armádní práci nastávají ty nejextrémnější situace, jaké si vůbec umíme představit. Po jakých nástrojích mysl vojáků v takových chvílích sahá?

V krizových okamžicích vojákům nejvíc pomáhá dril – to, že mají přesně nacvičeno, co udělat jako první, když zazní siréna nebo hrozí útok. Mozek neznámé situace automaticky vyhodnotí jako ohrožující a spustí paniku. Když ale víme, jaký je náš první krok, hlava se uklidní a tělo přejde do akce. A to je princip, který se skvěle přenáší i do civilu, například do školy. Když se dítě bojí jít k tabuli, můžeme mu dát konkrétní oporu a vystavit ho stresu postupně. Třeba tak, že mu dáme židli dopředu před tabuli, aby si mohlo sednout. Zní to jako maličkost, ale tělo tím získá fyzickou oporu – záda se opírají, nohy jsou pevně na zemi – a mozek díky tomu rychleji vyhodnotí situaci jako bezpečnou.

V jakých bodech podle vás v naší společnosti o odolnost nejvíce přicházíme?

Existují čtyři pilíře odolnosti, taková „svatá čtveřice“. Když tyto věci zanedbáváme, svou odolnost zbytečně snižujeme. Prvním je pohyb. Přestali jsme se hýbat. Dnes studie prokazují, že pouhých třicet minut svižné chůze denně může mít účinek rovnající se lehkým SSRI antidepresivům. Zároveň je žádoucí hýbat se s chutí, v mindsetu „já chci“. Nikoli „musím“. Pokud cítím pohyb jako neradostnou povinnost, podvědomí začne být ve střehu a mobilizovat síly k obraně proti nepříjemnému.

Druhým pilířem je spánek, který posiluje mentální odolnost. Nicméně v současnosti žijeme pod obrovským informačním tlakem – já tomu říkám „informační obezita“. Za posledních dvacet let dostáváme do mozku, který je pořád stejný jako v minulosti, neskutečné množství informací, které musíme nějak zpracovat a srovnat. Představte si kbelík, do něhož lijeme pětkrát více vody. Je třeba ho častěji vylévat. Na to zapomínáme. 

Potřebujeme více lelkování. Při cestování hromadnou dopravou jen tak jet a těkat pohledem. Jít si zaběhat, ale bez sluchátek. To jsou ty chvíle, kdy můžeme kyblík „vylévat“. Teprve v tichu se mozek může „vyvětrat“ a připravit na dobrý spánek. I proto kvalita spánku klesá.

Škodí nám tedy nejen proslulé modré světlo. 

Zaměnili jsme dopamin z pohybu, vztahů a skutečných zážitků za dopamin z TikToku a scrollování. A právě tam často ztrácíme další část své odolnosti – to, co nás má nabíjet, nás totiž naopak vyčerpává.