Nemůžeme cítit plnost, dokud nezakusíme prázdnotu

Mohl byste se krátce představit? Co vás dovedlo k tomu, co děláte?

Vždycky jsem chtěl věcem porozumět. Myslel jsem si, že odpovědí je studium medicíny, konkrétně psychiatrie, dokud jsem se k tomu nepřiblížil. Když jsem se po přijetí do terciálního stupně vzdělávání podíval na obsah výuky, tak jsem si uvědomil, že skutečné porozumění psychologické povaze člověka tam vlastně chybí. Tak jsem se místo toho obrátil k psychologii. Měl jsem dobrý základ v přírodních vědách, ve fyzice, biologii a chemii. Chemie byla dokonce původně můj hlavní obor. A právě toto přírodovědné zázemí mi hodně pomohlo. Na postgraduálním studiu jsem už měl rodinu, vlastní děti, a tak jsem měl ještě větší touhu chápat je „zevnitř“. Když jsem narazil na teorii attachmentu, došlo mi, že v chemii a fyzice se učíte jen vztahy mezi prvky a částicemi. A tam je třeba začít, protože psychologie je vlastně spojení fyziky, chemie a biologie, musí vycházet z přírodních věd. To mi dalo úplně jiný pohled na porozumění vývojovým procesům a procesům attachmentu. Rád dávám dohromady jednotlivé dílky skládačky. Dělal jsem to jako terapeut, když jsem pracoval s různými skupinami, jako klinický psycholog, a také akademicky, z pohledu vývojového psychologa. A pak se to nějak přirozeně vyvinulo k tomu, že jsem měl možnost vytvořit svou vysněnou organizaci. Chtěl jsem vzdělávat, a tak jsem založil Neufeld Institute, kde jsem to mohl uskutečnit. Dosud jsem vytvořil čtyřicet kurzů pro dospělé, aby mohli chápat děti z vývojového pohledu a z perspektivy attachmentu. Dnes mám pět svých dětí a sedm vnoučat, takže mám i osobní laboratoř. 

Přijde mi, že je dnes attachment „trendy“ nebo „sexy“, i když původní teorie vznikla před sedmdesáti lety.

Zdá se mi, že v těch podstatných aspektech není povědomí o attachmentu o nic větší než dřív. Práce Daniela Siegela a některých terapeutů téma trochu zviditelnila, jako kdyby znovuobjevili pojem bezpečné a nejisté vazby, vyhýbavého stylu a podobně. A lidé prostě milují typologie. Když jim dáte něco takového, ať už to byl před časem enneagram, test osobnosti, nebo dnes attachment, tak je to zkrátka přitahuje. Nemyslím si ale, že by to přineslo více opravdového porozumění, pokud jde o práci s dětmi. Je těžké najít školní systémy, které by skutečně vycházely z poznání, že vztah mezi učitelem a dítětem je ten nejdůležitější faktor vůbec, i když veškerý výzkum na to ukazuje. 

Na své přednášce v Praze jste říkal, že zlehčujeme nebo odmítáme vlastní emoce a že jsme „vytvořili“ více než 200 poruch. Mohl byste to trochu rozvést?

Tím, že jsme emoce a instinkty jakožto motivaci odsunuli stranou a odpovědi začali hledat v teorii učení, tedy že veškeré chování je instrumentální, jsme přehlédli ty vnitřní zdroje. Neurověda dnes chápe emoce tak, že poskytují zpětnou vazbu, kterou mozek potřebuje k tomu, aby poznal, zda něco fungovalo, nefungovalo, anebo nemohlo fungovat. Instinkty nám dávají směr, ale emoce tento směr situačně korigují… Například máme v sobě v přítomnosti druhého touhu po přijetí. Když se to však nenaplní, přichází korekce: frustrace, stud. Stud nás vede ke stažení. Můžeme tedy chápat emoce jako ono situační korigování směru, který zprvu určují instinkty. Mozek přitom funguje jakoby naslepo, kůra mozková ho ve skutečnosti příliš neřídí. Stačí se podívat na dvou-, tří-, čtyřleté dítě, jak naprosto iracionální někdy je. A tak vyvstává otázka: jak mozek získává informace, jestli něco fungovalo? Odpověď je prostá: mozek si musí cestu prociťovat. Frustrace nám říká, že něco nefungovalo. Pocit marnosti dává mozku najevo, že „tudy ne“, zatímco spokojenost je opačný signál. My jsme se nechali příliš unést „myslícím mozkem“, aniž bychom z evoluční perspektivy chápali, že „myslící čepice“ je jen interpretační část našeho mozku. Není v ní motivace, sama nás nepohání. Může nás podnítit, ale ne pohánět.

Gordon Neufeld je kanadský vývojový psycholog s padesátiletou praxí; věnuje se dětem, mladým lidem a dospělým. Jeho vývojový model vychází z teorie vazby (attachmentu) a sjednocuje letité výsledky výzkumu vývojové psychologie s nejnovějšími poznatky neurovědy. Ve Vancouveru založil Neufeld Institute, který nabízí vzdělávání pro rodiče a odborníky. Spolu s Gaborem Matém napsal knihu Držte si své děti, jež byla přeložena do několika desítek jazyků.

Také jste zmínil, že se lidí nemůžeme ptát, jak se cítí.

Nové porozumění pocitům a jejich významu vedlo k programům „emoční gramotnosti“, které ale kladou důraz na uvědomování, jehož nejsou děti schopny, a dospělí v nesnázích často také ne. Očekává se, že terapeut nebo rodič „dostane“ od klienta či dítěte pojmenované pocity. Schopnost mít slova pro své pocity je důležitá, ale v terapii jde spíš o opatrné zrcadlení: něco vám nefunguje; tady jste trochu frustrovaný; tohle vám přineslo hodně radosti, ale zároveň je tam otazník… Bereme v potaz řeč těla, je to takový tanec. Tanec, který spolu tančíme, stejně jako rodič tančí s dítětem. „Trochu tě to vyděsilo…“, „Teď jsi frustrovaný, že jsem neudělal, co jsi chtěl…“ Je to jemný tanec, kterým společně vytváříme jazyk a rozpoznání. A pak třeba o dva týdny později dvouleté dítě řekne: „Mami, byl jsem na tebe opravdu naštvaný,“ nebo „Vyděsilo mě, když jsi to řekla.“ To všechno se děje v kontextu napojení, ne v nějakém programu emoční gramotnosti a ne ve stylu „tak mi řekni, co cítíš“. Je mi osmasedmdesát, terapii dělám přes padesát let, a když se mě lidé ptají, jak se cítím, říkám: „Můžeme si na to udělat čas a společně to zjistit, pokud chcete.“ Většinu času nemám ponětí. A teď mi do toho navíc vstupují všechny dynamiky, o kterých vím, třeba jak mě chcete potěšit, udělat mi radost, a to všechno překáží.

Mohl byste stručně představit svůj vývojový přístup založený na attachmentu?

Přístupů založených na attachmentu je mnoho, a ne všechny teorie jsou vývojové povahy. Lidé dnes často nechápou hlavní tezi vývoje, totiž že naplnění potenciálu je spontánní. Pokud jsou podmínky příznivé, stane se to samo od sebe. Nemá to nic společného s věkem a stadii, ale s podmínkami, které umožňují rozvinutí. A právě tuto hlavní tezi jsme ztratili. Primární podmínkou je attachment, v něm musí být určitý odpočinek, úleva od neustálého úsilí o blízkost a její udržování. Ať už ve formě lásky a sounáležitosti, touhy po podobnosti, nebo prostého „být s…“. A právě tam, kde se objeví tento odpočinek, může dojít k rozvinutí. Abychom ale mohli odpočívat, musíme skutečně cítit. Nemůžeme cítit plnost v potřebě pospolitosti, pokud nedokážeme cítit i prázdnotu. Je tedy třeba vnímat ty „díry“, které tam jsou, a to poměrně zranitelným způsobem. A pak se rozvinutí potenciálu odehrává především ve hře. Attachment je tedy základem pro uvolnění, ale vývojový přístup se soustředí na ty hlavní faktory, které jsou univerzální, platí napříč kulturami i časem. Jak se tyto faktory konkrétně promítají do rodičovství, do terapie, do života dospělých, to už je otázka.