Bezpečí začíná přijetím

Děti řeší velmi pestrou paletu vztahů: v rodině, s vrstevníky, ve škole, partnerské vztahy... V poslední době se také čím dál víc objevuje otázka vztahu k sobě samému, hledání vlastní identity i smyslu života.

„Já se nemám ráda. Nejradši bych tady už nebyla.“ I taková věta někdy u nás na Lince bezpečí zazní hned po pozdravu nebo místo něj. A je dobře, že vůbec zazní, protože se na problém můžeme společně podívat. Na klienta tu máme čas, nabízíme klid a bezpečný prostor. Každá taková věta má nějaké pozadí. Pochybnosti o sobě, problém s vlastním přijetím, a někdy dokonce nejistotu, jestli být, nebo nebýt. Jako krizoví interventi jsme s dětmi často ve chvílích, kdy jim v jejich příběhu není lehko a už se rozhodly nezůstávat na něj samy.

Jednou z prvních věcí, o kterou se děti ve chvílích, kdy je jim těžko nebo kdy se něco nedaří či mají pochybnosti, mohou opřít, je bezpečný a zdravý vztah. Primárně by se takový vztah měl tvořit v rodině. Doma by se každé dítě mělo cítit v bezpečí a přijímané takové, jaké je. To je základní pilíř poskytující pevnou oporu v jeho dalším růstu a ve zvládání všeho, co dětství a dospívání přináší.

Bezpečný vztah se nebuduje jenom slovy. Vzniká postupně, hlavně zkušeností, důležité jsou reakce rodičů a blízkých lidí okolo dítěte. Vůbec nemusíme rozumět všemu, s čím za námi děti přijdou, ani nemusíme mít na vše odpověď, nebo dokonce nabízet řešení. Když však oceníme důvěru, s níž se nám dítě svěřilo, a jsme tam pro něj, posilujeme právě pocit bezpečí a přijetí. Je to plná přítomnost, naslouchání, respekt k prožívání a ujištění, že jsme tady a můžeme spolu hledat cesty. Aby dítě cítilo, že není samo.

Pokud přijetí v blízkém vztahu funguje jen za určitých podmínek, případně se setkáváme s nestabilitou rodičů, která udržuje napětí a vyžaduje stálou pohotovost – nebo dokonce s manipulací –, může vztah začít dítěti velmi ubližovat. Také bagatelizování, rozporování pocitů, rychlé soudy nebo rady mladého člověka rychle znejistí. Ohrožen je především jeho vztah k sobě a k vlastnímu prožívání.

Emoce jsou naší nedílnou součástí. Ve chvíli, kdy jsou rozporovány, se dítě dostane do spirály nejistoty a pochybností. Ne vůči rodiči či blízkému dospělému, ale vůči sobě samému. Začne přemýšlet, jestli s ním není něco špatně, a bezpečný prostor začíná křehnout. Ruku na srdce: chtělo by se vám svěřovat někomu, kdo vaše problémy a pocity bagatelizuje?

Děti si od útlého věku prostřednictvím vlastních zkušeností s reakcemi nejbližších utvářejí pocit vlastní hodnoty. Tvoří své normy. Nemají na výběr, protože neznají nic jiného než svět rodiny a nejbližších. Až postupně, s rozšiřováním okruhu blízkých, začínají vnímat rozdíly, poznávají nové reakce, podněty. Každý nový vztah přináší své. Vztahy ve škole s jinými dětmi, partnerské vztahy a později vztahy pracovní. Je zajímavé sledovat i vlastní rodičovství, v jehož rámci se s novou životní rolí vztah k sobě samému leckdy rekonstruuje a někdy od základu staví znovu.

V naší praxi na Lince bezpečí se s dětmi dotýkáme ponejvíce toho, co jim ve vztazích chybí. Často se ptáme, jestli mají v životě někoho, komu se mohou svěřit, o koho se opřít. Odpovědi bývají spíš opatrné a stává se, že převáží obava z neporozumění, z nepřijetí. Někdy také z křiku nebo jiných následků. A někdy se bezpečný vztah nevybuduje v dětství, ale až později. Můžeme ho najít i v širší rodině nebo mimo ni, můžeme ho navázat s někým novým, kdo nám vstoupí do života. Roli někdy hraje i vztah terapeutický, který pomáhá nahlédnout vzorce z dětství a postupně je přepsat. A také tvořit nové.