Vztah je jako plynoucí řeka

Vztahy, včetně dlouhodobých partnerských, můžeme vnímat jako řeku, která neustále plyne, musí se tu a tam přizpůsobit krajině, vypořádat se s překážkami a občas si také najít novou cestu. Stejně jako voda v řece pořád teče, i vztah se proměňuje, ačkoli to někdy není na první pohled vidět. Mění se vše kolem nás, měníme se my a mění se naše vztahové potřeby a touhy.

Bezpečí jako základ

Touha po bezpečí i touha po objevování patří k základním lidským potřebám. Provázejí nás životem od narození. Pojem bezpečná vztahová vazba, vycházející z teorie Johna Bowlbyho, je dnes všeobecně známý. V porodnicích se dbá na bonding, čerstvé maminky svá miminka hojně chovají v náručí či v nosítkách, studují knihy o výchově. To vše ve snaze maximálně podpořit pocit bezpečí miminka skrze blízkost pečující osoby. Prožívání světa jako bezpečného místa je jedním z prvních vývojových úkolů. Vědomí, že svět je dobré místo a jsou v něm lidé, na které se můžeme spolehnout, tvoří pevný základ, díky němuž se můžeme dál zdravě vyvíjet. Dítě si tak postupně testuje samostatnost, pomaličku si dovoluje vzdalovat se od pečující osoby a čím dál odvážněji objevuje svět.

Bezpečí lze vnímat nejen jako citovou potřebu. Naše mysl potřebuje světu kolem sebe rozumět, proto mozek přirozeně hledá v podnětech strukturu a uspořádává je tak, aby dávaly smysl. Potřebuje spolehlivé klíče a mapy, skrze něž může číst nové informace. Když tato opěrná schémata chybí, vzniká v mysli chaos. A chaos znemožňuje učení, zkoumání a objevování a rovněž zúzkostňuje. Bezpečí je tedy potřebou jak emoční, tak kognitivní. Je také něčím, co hledáme v partnerských vztazích. Hledáme osobu, která bude podobně jako rodič, pokud jsme měli to štěstí, dostatečně spolehlivá, poskytne nám stabilitu, klid a výhled do budoucna.

Přirozeně si tedy vybíráme někoho, komu věříme, o kom si myslíme, že s námi bude napořád. Spousta párů dnes již nepotřebuje posvěcený slib „v dobrém i ve zlém“, ale na prožitkové, někdy možná ne zcela uvědomované úrovni tuto jistotu hledáme. Přestože víme, že vztahy se vyvíjejí a že statisticky asi polovina dlouhodobých partnerství v současnosti končí rozchodem, doufáme, že nás se tato statistika nedotkne, a jsme odhodlaní a ochotní na vztahu pracovat. Dřív nebo později se to stane nutností. A právě ve chvílích vztahových krizí se dostáváme do bodu, kdy reflektujeme, co nám vztah dává, co nám bere, jaké potřeby nám sytí, a jaké nikoli.

Bezpečí partnerského vztahu

Dlouhodobost, které si na vztazích ceníme a díky níž si sytíme onu potřebu bezpečí, může být výzvou. Po letech společného života se u mnohých párů objeví stereotyp, nuda nebo pocit prázdnoty. Jeden partner se začne zlobit na druhého, že se nechce rozvíjet, zkoušet nic nového, leniví, tloustne. Partner už ho tolik nebaví, už mu tolik neimponuje. A frustrovaná mysl si pak snadno může vytvářet různé alternativní scénáře – třeba jaké by to bylo s kolegou z práce nebo s některým z ex.

Nebo naopak jeden z partnerů pozoruje, jak si jeho protějšek nachází nové koníčky, přátele, možná to trochu přehání, chová se, jako by mu bylo dvacet… Doufá, že jde o krizi středního věku nebo obdobnou dočasnou situaci. Jeho mysl mohou zaplavit obavy, že žije s někým, komu nemůže dál věřit, kdo už ho nemá rád, už ho nechce.