Odstíny psychoterapie

Pokud by se tě někdo skeptický zeptal, jak vlastně víme, že psychoterapie funguje, jak bys mu odpověděl? 

Určitě bych se zmínil o výzkumu, studiích... Ve zdravotnictví platí, že každá intervence musí odpovídat určitým standardům. U psychoterapie je to složitější, protože nemůžeme mít „placebo terapii“. Kontrolní skupina bývá jiná forma intervence, například farmakoterapie, jiný typ psychoterapie nebo – ačkoli to je slabší srovnání – čekací listina. Ale základní princip je, že lidé jsou náhodně rozdělení a sleduje se změna před terapií a po ní, případně i po delším čase, například po půl roce, po roce, po roce a půl nebo po dvou letech. A pokud existuje řada takových studií, ideálně na velkých vzorcích, roste naše důvěra v to, že daný přístup je lepší než žádná léčba, nebo že je srovnatelný s jiným přístupem, případně účinnější než on. Také můžeme sledovat, zda terapeuti, kteří dodržují standardy dané metody, dokážou dosahovat stabilních výsledků. Na některé problémy máme studií extrémně mnoho – třeba ohledně efektivity psychoterapie v případě deprese existuje ohromné množství výzkumného materiálu. Díky tomu si můžeme být relativně jistí, zda a jak dobře terapie funguje. A dalo by se o tom mluvit mnohem obšírněji. Každopádně i skeptik dnes musí uznat, že tady už nejde jen o „něčí pocit“, ale o skutečná data.

Upozorňuješ na to, že lidem, kteří se na psychoterapii dívají „romanticky“ – například se domnívají, že „všechno je o vztahu a blízkosti“ –, může tento pohled připadat příliš technický. 

Ale právě důkazy dávají profesi legitimitu. Někdo může říct, že je psycholog nebo psychoterapeut, ale proč by za ním měl člověk jít? A proč by taková péče měla být například hrazena z veřejných peněz? A pokud ne z veřejných... proč by měla být psychoterapie regulovaná kvůli bezpečnosti? Je to jednoduché: když se něco prezentuje jako psychoterapie, musí to být opravdu psychoterapie, tedy služba, jejíž účinnost je doložená a která je poskytovaná odborně, bezpečně a podle standardů.

Hodně se věnuješ terapii zaměřené na emoce (EFT). Jak k tomu došlo?

Když jsem v polovině devadesátých let dělal disertační práci o rogersovské terapii, zjistil jsem, že nejživější a nejintenzivněji se rozvíjející částí humanistické tradice byla práce lidí jako Leslie Greenberg, Robert Elliott, Laura Rice, Jeanne Watson, David Rennie a dalších. Tito odborníci zpočátku zkoumali rogersovskou a gestalt terapii, ale množství empirických poznatků, které postupně nasbírali, vedlo nejen k inovacím v rámci těchto dvou směrů, ale nakonec až k vytvoření svébytné terapeutické identity. Nebyla to původně jejich ambice – dovedl je k tomu výzkum. 

První větší syntéza se objevila v párové terapii, Les Greenberg a Susan Johnson vydali v roce 1988 knížku Emotionally Focused Therapy for Couples. V roce 1993 Greenberg a Elliott publikovali knihu o individuální terapii zaměřené na emoce. Tyto materiály jsem znal, a protože jejich autoři byli respektovanými výzkumníky, byla jejich práce přijímaná napříč směry. EFT sice mimo párovou terapii není dominantním přístupem, ale Greenbergovo dílo je pro vývoj psychoterapie významným přínosem. K této literatuře jsem se dostal při psaní zmíněné disertační práce – moje téma bylo v mnohém podobné oblastem, jež tito odborníci zkoumali. A když jsem byl na stáži v Belgii, jejich institut, který vedl Robert Elliott, nabízel i trénink EFT v rámci doktorského programu klinické psychologie. Tak jsem ho absolvoval.

Ladislav Timuľák je psycholog a psychoterapeut pocházející ze Slovenska. Dnes působí v Irsku. Je profesorem poradenské psychologie na Trinity College Dublin, kde je ředitelem doktorského programu v poradenské psychologii. Zabývá se výzkumem v psychoterapii, zejména ve vývoji a aplikaci přístupů zaměřených na emoce (Emotion‑Focused Therapy, EFT) a v online intervencích pro duševní zdraví. Od roku 2026 je také prezidentem SPR (Society for Psychotherapy Research).

A jak se tvůj zájem o tento směr rozvíjel dál?

Když jsem pak začal pracovat v Irsku jako vedoucí poradenské psychologie, která má tradičně blíže k humanistické orientaci než psychologie klinická, asi po roce jsem pozval Lese Greenberga, aby udělal workshop. Tam jsem prožil něco velmi silného. Bylo nesmírně působivé a dojemné vidět Greenberga pracovat naživo. Knihy na mě měly vliv, ale osobní zkušenost byla mnohem intenzivnější. Další rok jsem odjel do Kanady udělat si trénink přímo s Lesem a pak jsme zůstali v kontaktu. Takhle jsem se k EFT dostal. Když jsem se do ní později ponořil ještě víc, začal jsem vytvářet i vlastní výzkumný program zaměřený na její další rozvoj. Zkoumali jsme například použití EFT u generalizované úzkostné poruchy a teď se začínáme zaměřovat na poruchy osobnosti. Rovněž jsme vyvinuli transdiagnostickou verzi EFT, což se postupně stalo jedním z mých hlavních výzkumných zájmů.