Byla jsem anarchofeministka

Prvotním impulzem k tomu, abych se vyčlenila z mainstreamu a pronikla do subkultury, byl přezíravý postoj mých vrstevníků na základní škole. Dlouho jsem si přitom přála zapadnout, být stejná, konformní. Nedávat ostatním důvod kútokům. Nějak se mi to ovšem nedařilo, vždycky jsem byla ,ta divná', vždycky se našlo něco, co se ostatním na mně nelíbilo: ať už nemoderní styl oblékání nebo poněkud dětinštější chování.Lidé přitom, stejně tak jako šelmy, potřebují tvořit ,smečku' - někam patřit, družit se se sobě podobnými. Smečka - třída, skupina, subkultura - své jedince chrání. Ovšem něco za něco: zpravidla od nás vyžaduje na oplátkuposlušnost, podřízení, určité služby. Příslušník skupiny tak částečně či úplně přebírá kolektivní normy, hodnoty a náhled na svět. Je to bezpečné a je to snazší než být sám. Ve skupině také zpravidla existuje určitá hierarchiea každý usiluje, aby stál co nejvýše.I já jsem se chtěla ve třídě postavit na úroveň těch neoblíbenějších, těch, co jsou nejvíc ,in'. Mezi skupinku kvokajících puberťaček, za kterými lezli kluci z vyšších ročníků, se mi ovšem dostat nepodařilo.A tak jsem se rozhodla jít proti nim, vybojovat si postavení na druhé straně barikády. Změnila jsem styl. Začala jsem chodit mezi anarchofeministky, které mne sice pro můj nízký věk a nezodpovědnost nepřijaly, nicméněnavenek to byla má ochranná skupina. Už jsem si mohla dovolit být ,ta divná'.Postupně jsem pak prošla více subkulturami. Nejvíce mě ovlivnila skupina anarchistická, v níž jsem pobývala nejdéle. Nahlédla jsem též do subkultury skinheadů, ovlivnil mne punk i další proudy. Subkultury mládeže se mijeví jako skupiny menšího rozsahu, většinou velmi vyostřených názorů a radikálních postojů. Po zkušenostech s několika z nich už do žádné patřit nechci, i když s některými stále sympatizuji.