Říci osvojeným dětem pravdu o adopci? (PD 12/09)

Pan profesor Matějček by se v hrobě obracel, kdyby ve zmíněném článku četl absurdní tvrzení dr. Zdeňka Riegra: „Janovi rodiče přece jen dali na doktora Matějčka a v den jeho patnáctých narozenin mu řekli pravdu. Přiznali se, že nejsou jeho biologičtí rodiče. Zděšený Jan utekl…!“ Rodiče mohou slyšené vytrhnout z kontextu a zkomolit to. Mohou projikovat své pocity viny na koho jen libo. Odborník, ba i pouhý student psychologie by ovšem měl vědět, že právě Zdeněk Matějček mnohokrát přednášel, napsal a radil: „Dítě se má dozvědět pravdu o svém původu ne až z toho má rozum, ale NEŽ má z celé věci rozum. Tj. ještě před tím, než půjde do mateřské, eventuálně základní školy. Vůbec nejhorší je sdělení pravdy v pubertě či adolescenci.“ Matějček rozhodně neradil nosit na břichu polštáře. Nebyl zastáncem předstírání. Pokud užíval pojem „náhradní rodina“, bylo to výhradně v odborných kruzích k nezbytnému odlišení. Jinak proslul konstatováním: „Rodičem není ten, kdo dítě zplodil, ale ten, kdo je vychoval.“ Teoreticky vzato by bylo lepší, kdyby dítě nebylo zatěžováno svérázností svého původu. Háček je v tom, že jistotu utajení nemáme nikdy. Přestěhovat se ze Slovenska nestačí. Znám případ emigrace do Austrálie. Utajení v časech železné opony jako hrom. Za pár let se ovšem do na tamní poměry malého města přistěhovali další Češi. Ti věděli pravdu, protože znali onu první rodinu ještě z Čech. Mimochodem – co třeba takový test na krevní skupinu? O tom, jaké mohou být mezi biologickými rodiči a dětmi kombinace krevních skupin, se učí žáci v základní škole – a pokud začnou ze zvědavosti pátrat, mohou se divit…

Placená zóna

Tomáš Novák