Online archiv

Článek „Kdo to zaplatí ?“ (PD 6/2012) poskytuje korektní informaci o problému, v němž peníze jsou důležité, jen není známo, v které řadě. Pomíjí pouze variantu „chudoba cti netratí“. Je problematické, aby chudý platil večeři bohatému. Dáma takovou situaci obvykle nepřejde. Taktně a nenápadně předá peněženku milému, leč chudému studentovi (eventuálně) s rudýma ušima, nejlépe básníkovi. TBC veršotepce již dnes není podmínkou. Pán vzpomene na dobré vychování. Nemusí platit u stolu jako pan Bervitz, když hostil konkurenta, majitele cirkusu Kranze, v románu Cirkus Humberto. Při této příležitosti nenalepí obsluze tisícovku na čelo. Ba ani jí nesdělí, že nejlepší černej šrot (kaviár) je stejně v Paříži u Maxima. Eventuálně co se ho najedl vždycky na golfu v Dubaji. Ne aby utekl a dámu tam nechal samotnou. Tím by sice by otestoval, zda je to „žena do nepohody“ (brát), hysterka (rozhodně nebrat), třetí možností jsou „suspektně lehké mravy“ (bedlivě zvážit, zda brát nebo ne). To pakliže žena hodlá zaplatit jiným způsobem, než je obvyklé. Gentleman plný ohledů odejde poněkud stranou, jemně pokyne číšníkovi a uhradí účet včetně přiměřeného spropitného. K radám ala Guth-Jarkovský dodám postřeh z manželské poradny. Vychází ze situace, kdy oba partneři jsou solventní alespoň zhruba obdobně. Zkušenost klientek bývá shrnuta do věty: „Mělo mě to napadnout hned při prvním setkání. Věřil byste, že jsem musela večeři zaplatit sama?“ Katamnéza pak naznačuje složité problémy ve finančním hospodaření. Odhaduji, že podobný muž statisticky významně preferuje styl „každý za své“. Naopak opačný styl, když (muži) ptáčka lapají,velkoryse za něj platí, nemá do budoucna žádnou prediktivní hodnotu. Setkal jsem se také s řadou mužů, jejichž manželky buď byly feministky, nebo je manželé za takové považovali. Nikdy mi žádný z oněch pánů nesdělil,že by za něj žena platila. Inu, když dva dělají totéž…. Mezi chronickými osamělci jsou dosti častí „neúspěšní investoři“, kteří si stěžují: „Dnes jsou ženy hrozně vypočítavé. Když některou pozvete na rande, vyjde to nejmíň na tři kila – a nic...“. Slovo nic někteří nahrazují i tzv. českým záporem, zvučným to vulgarismem. Závěrem ještě pár slov k názorům znalců vytříbených mravů. Dáma má muži vydání oplatit drobnou pozorností. Nemusí to být fifty fifty, nebuďme pánové malicherní. Ovšem tulipán (v květomluvě beznadějná láska) za prsten s brilianty zřejmě není to pravé ořechové. Snad jedině pokud by šlo o prsten zásnubní a my hodlali trénovat na budoucí společné jmění manželů.

Žárlivost bychom neměli bagatelizovat ani vysvětlovat jako nedorozumění. Nestačí ani konstatování, že kvalitní vztah se žárlivcem není možný, protože v reálném životě se mnozí s problémem žárlení ve svém vztahu potýkají. Lze jim pomoci? V manželství nelze prokázat věrnost, stejně tak ovšem lze dlouhodobě nevěru utajit. Žárlivost ve své patologické formě však s věrností protějšku nijak zásadně nesouvisí. Doktor Plzák před lety navrhoval „kurzy proti žárlení“, v nichž se měl frekventant obeznámit se základními fakty: * Je velmi podstatný rozdíl mezi nevěrou a přesvědčením o nevěře. * Odhalením nevěry se strádání podvedeného nesníží, naopak. * Žádný nezpochybnitelný důkaz věrnosti neexistuje, slib věrnosti není univerzálně platný, neboť mnohá milostná vzplanutí nejsou závislá na naší vůli.

Jeroným Klimeš v článku Co chybí v příručkách o sexu (PD 1/2O12) pláče na nesprávném hrobě. Uvádí řadu dobrých otázek souvisejících se sexualitou. Na žádnou z nich údajně nenašel odpovědi „v příručkách o sexu“, které četl. Na velkou většinu v textu předložených otázek odpovídá patřičná odborná literatura dostupná v češtině. Výjimečně jde o záležitosti týkající se spíše psychologie výchovy, konkrétně jednání s dítětem. Odpověď vyžaduje empatii a individuální přístup přizpůsobený konkrétním podmínkám. Těžko odpovídat „po lopatě“. O tom, že autor zřejmě nezná aktuální situaci, vypovídá závěr textu. Bere si na mušku podávání ruky v prezervativu dětem. K tomu dvě zprávy. Dobrou: Osud zmíněné příručky je již mezi odborníky znám. Špatnou: Ojojoj, navléci celou ruku do prezervativu je úkol hodný špičkového sex trenéra či, jak se ještě moderněji říká, „sex kouče“. Pokud by to snad dokázal autor článku, má buď maličkou ručičku nebo vskutku gigantické (jak vtipně uvádí) šprcky. Není problém napsat příručku sexuální výchovy: „Na co jste se báli zeptat o sexu“, a to jak pro mládež, tak v rozšířené verzi pro starší a pokročilé. V sexuální výchově však není ten, jehož názory by byly přijatelné lidem všem. Odpovědi by budily polemiky připomínající bouři ve sklenici vody. Respektuji právo rodičů rozhodnout co, kdy a jak by se jejich děti měly dozvědět o sexu. Jen bych si přál, aby rodiče četli či naslouchali i hlubším informacím, než jsou obsaženy v příručkách přečtených dr. Klimešem.

Je hodný, spořádaný, pracovitý, pomáhá v domácnosti. Na první pohled ideální manžel – jenže se ukazuje, že právě takoví muži ženám příliš neimponují.

Příklad, jak nemá vypadat psychologická osvěta, nabízí podle mého názoru článek Sladění rodiny a práce skupiny autorů ze Společnosti pro podporu rodiny v PD 10/2011. Přesvědčuje (shodně) přesvědčené. Nedostatečným přihlédnutím ke kontextu složitě diferencované situace nemůže přesvědčit ty, kdož s projevenými názory tak docela nesouhlasí. Může ovšem neurotizovat poněkud úzkostlivé povahy vědomé si nezbytnosti určitých kompromisů. Ve velmi elegantní, rádoby moderní a vědecké podobě pak nabízí pomyslný klacek do rukou machistických mužů racionalizujících své pochybné postoje hodné dávné minulosti. Autoři citují názor prof. Matějčka „domov je pro děti nejpřirozenějším prostředím“. Pokud je mi známo, tuto pravdu u nás minimálně poslední půl století nikdo nezpochybňuje. Měli by se však zamyslet nad jiným a zdaleka ne tak často zmiňovaným výrokem pana profesora: „To nejlepší, co může muž pro své dítě udělat, je učinit jeho matku šťastnou.“ Ze své praxe vím, že jsou matky šťastné na mateřské dovolené. Nicméně jsou i dobré matky šťastné, pokud se mohou řádově spíše v měsících než v letech vrátit do zaměstnání. Jejich děti nekončí před fortnou Milosrdných ani citově nemusejí strádat. V inkriminovaném článku není ani slovo o tom, že matku může na rodičovské dovolené z hlediska dítěte plnohodnotně nahradit i otec. Mimochodem citovaný fakt zvýšení počtu dětí ve švédských rodinách nemusí souviset jen s finančním zabezpečením. Možná hraje roli i fakt, že tam každoročně více a více mužů „zůstává s dítětem doma“. Autoři varují před kolektivní výchovou. Co ale mají pod tímto názvem na mysli? Špatně vedený dětský domov nebo miniškolku v sousední ulici, kde dítě v malé skupině vrstevníků tráví včetně odpoledního spánku 6 hodin? Těch 6 hodin může za předpokladu sladění s odlišnou pracovní dobou obou rodičů či díky občasné odpolední či ranní pomoci blízkých příbuzných umožnit mj. i plný úvazek matky. Jistěže je dobré, aby matky měly mít možnost zkrácených úvazků. Proč ale, jak autoři uvádějí, „matky školních dětí“? Matek předškolních dětí se to týkat nemá? Bezprostředním podnětem pro napsání této polemiky je žel mně zcela doposud neznámý údaj autorů článku: „Je třeba uznat jako v Německu péči o dvě a více dětí jako manažerskou kvalifi kaci.“ Sapristi, to je věc! Mimo jiné by tím bylo možno řešit problematiku pracovního uplatnění méně přizpůsobivých spoluobčanů s nedostatečnou kvalifi kací. Mívají často „dvě a více dětí“. Ergo mohou být kvalifi kovanými manažery německého střihu. Samozřejmě nejde jen o tzv. méně přizpůsobivé. Řádně mohou své děti vychovávat i sice sociálně plně adaptovaní, ale nepříliš vzdělaní, podprůměrně rozumově i jazykově vybavení lidé. Považovat je za manažersky kvalifi kované je naivní. Nepochybuji o v zásadě dobrých úmyslech a patřičné erudici autorů, mezi nimiž je i předseda Českomoravské psychologické společnosti. V mnohém s nimi souhlasím. Přesto si myslím, že texty podobné jejich apelu nadělají víc škody než užitku.

/ Poradna /

Pan profesor Matějček by se v hrobě obracel, kdyby ve zmíněném článku četl absurdní tvrzení dr. Zdeňka Riegra: „Janovi rodiče přece jen dali na doktora Matějčka a v den jeho patnáctých narozenin mu řekli pravdu. Přiznali se, že nejsou jeho biologičtí rodiče. Zděšený Jan utekl…!“ Rodiče mohou slyšené vytrhnout z kontextu a zkomolit to. Mohou projikovat své pocity viny na koho jen libo. Odborník, ba i pouhý student psychologie by ovšem měl vědět, že právě Zdeněk Matějček mnohokrát přednášel, napsal a radil: „Dítě se má dozvědět pravdu o svém původu ne až z toho má rozum, ale NEŽ má z celé věci rozum. Tj. ještě před tím, než půjde do mateřské, eventuálně základní školy. Vůbec nejhorší je sdělení pravdy v pubertě či adolescenci.“ Matějček rozhodně neradil nosit na břichu polštáře. Nebyl zastáncem předstírání. Pokud užíval pojem „náhradní rodina“, bylo to výhradně v odborných kruzích k nezbytnému odlišení. Jinak proslul konstatováním: „Rodičem není ten, kdo dítě zplodil, ale ten, kdo je vychoval.“ Teoreticky vzato by bylo lepší, kdyby dítě nebylo zatěžováno svérázností svého původu. Háček je v tom, že jistotu utajení nemáme nikdy. Přestěhovat se ze Slovenska nestačí. Znám případ emigrace do Austrálie. Utajení v časech železné opony jako hrom. Za pár let se ovšem do na tamní poměry malého města přistěhovali další Češi. Ti věděli pravdu, protože znali onu první rodinu ještě z Čech. Mimochodem – co třeba takový test na krevní skupinu? O tom, jaké mohou být mezi biologickými rodiči a dětmi kombinace krevních skupin, se učí žáci v základní škole – a pokud začnou ze zvědavosti pátrat, mohou se divit…

Můj manžel má už několik měsíců zdravotní problémy, ale nechce jít k lékaři. Nejspíš nemá chuť absolvovat různá vyšetření, určitě má taky strach (nejen z vyšetření, i z výsledku), ale nic z toho nepřizná. Svoje potíže slovně popírá a bagatelizuje. Poraďte mi, prosím, jak mu můžu pomoct, jak ho k tomu doktorovi dostat, když každá moje zmínka o tomhle tématu skončí hádkou? Marta B., Příbram Zdánlivě banální otázka skrývá velký, někdy dokonce neřešitelný problém. Před časem uveřejnila Čs. psychiatrie rozsudek Nejvyššího soudu. Týkal se muže, který donutil svoji ženu k léčbě v psychiatrické léčebně. Dáma evidentně duševně nemocná jej opakovaně udávala pro ilegální obchody s masem ze stád, v nichž bylo dobytče trpící nemocí šílených krav. Muže něco takového ani nenapadlo, ač byl řidičem v masokombinátu. Již tak značné kontroly po oznámení ještě zesílily. Soud se nevyjadřoval k pravdivosti udání. Jen potvrdil, že ony tři dny, které paní v léčebně strávila proti své vůli, byly neoprávněným příkořím. Pokud nejste zbaveni svéprávnosti nebo zcela bezprostředně a fatálně neohrožujete svůj život, nikdo vás k léčbě nutit nemůže. Traduje se, že muži jsou bolestíni považující nachlazení za chřipku s pravděpodobně smrtelným vývojem. Pozor, ne všichni a ne vždy! Někteří se cítí natolik „mocní“, že nesnesou roli nemocného. Jiní jsou natolik workoholiky, že nevydrží v lékařské čekárně marnit čas. V neposlední řadě se české zdravotní výchově podařilo vypěstovat u mnohých osob s hlubokým odporem k drogám fobii z užívání léků. Za těchto okolností lze doporučit měkké asertivní postupy. Tedy poprosit o laskavost – „buď tak hodný a udělej to pro mne“, sebeotevření se – „když podceňuješ zdravotní rizika a nejdeš k doktorovi, mám o tebe strach“. Podobně důsledně dle formulky „když děláš X v situaci Y, cítím se Z“. Žádné skryté výhrady či výhrůžky. Nejen asertivitou živ je člověk. Můžete též volit pokus o výměnu hodnot – „budeš-li se léčit, přestanu kouřit“. Možná je samozřejmě i manipulace. Zde například informovat jiné blízké osoby a požádat je o pomoc. Matka či dcera mnohdy dokáže víc než manželka. V každém případě dělejte to, co funguje, a nepokoušejte se mnohokrát opakovat to, co nefunguje. „Nefungujícím“ a směřujícím k hádce přidáte ke zdravotním obtížím jen stres, který stav zhoršuje. Dle malého prince jste zodpovědná za svou růži. Ne ovšem za dávno zletilého, tvrdohlavého a vůči vám poněkud negativistického manžela.

Po letech praxe v manželské poradně mohu prohlásit, že s vysloveně patologickou žárlivostí psycholog nehne. Pro partnera je nejjistější rozchod, pro žárlivce je určitou nadějí psychiatrická léčba. Jaké případy tedy mají šanci na úspěch?

Dopis čtenářky Odpovídá rodinný poradce Tomáš Novák

Před dvaceti lety jsem se podílel na výzkumu sociální a psychologické situace neprovdaných matek. Současné zkušenosti z praxe rodinného a manželského poradce ukazují, že nová generace svobodných matek se v mnohém liší.